Nikdy jsem o sobě neměla to mínění, že jsem nočním ptákem, ale je právě 23:30 a v hlavě mi zní písničky, které jsem dnes poslouchala, před očima mám text zeměpisu a přemýšlím nad tím, jak stihnu ještě udělat výtah z třiceti stránek dějepisu... přesně tohle je ten správný čas na to, napsat konečně článek!
původně mám, jako koncept, uložených asi 6 textů, které stále čekají na dokončení, ale mé hlubokomyslné psaní je většinou přerušeno utíkáním na autobus, nesnesitelnou únavou nebo denními povinnostmi.
Dnes jsme narazila na pár zajímavých fotografií, které mi vždy pěkně pohnou žlučí, ať už je to z důvodu soucitu ke čtyřnohým nebo znechucení z dvounohých. Jsou to takové ty chvíle, kdy nevynášíte závěr hned, jen se na to díváte se soucitným úklonem hlavy a přemýšlíte, proč zrovna našemu druhu dali jazyk a dovolili nám něco takového vůbec šířit. Jelikož zaobírání se věcmi, do kterých nevidím, mi není podobné, přimělo mě to přemýšlet, proč zrovna přirozená komunikace? co je na ní to krásné a úžasné, co lidem uniká, když to "nefunguje"?
Přirozená komunikace se poslední dobou rozmáhá nejen díky vzrůstu popularity celého koňského světa, ale také díky mediální masáži. Jenomže na fotce, kde kůň cválá se svým jezdcem ochotně bez ničeho, nebo ho na volno následuje, už je vytržená hlavní myšlenka a vlastně celý kontext úplně vyšuměl a to dělá z přirozené komunikace často víc cirkus než plnohodnotný koňský jazyk pro nás, lidi. Někteří se proti slovům jako "důvěra, respekt, pozitivní, negativní" nebo větám" dělám přirozenou komunikaci.... pracujeme ze země... jezdíme na ohlávce" obrnili na tolik, že už prostě a jednoduše tento směr berou za směšný, neplnohodnotný, zbytečný a absolutně naivní. Dám Vám takový malý příklad. Když jsem chodila tancovat, často jsme na trénincích slýchávali, že jsme to krásně odcvičili, ale teď bychom to mohli zatancovat. Znamenalo to, že pohyby byly v pořádku, ale nedali jsme tam jednu hrozně důležitou věc.. nedali jsme tam kousek sebe. Tohle platí i u přirozené komunikace jen s tím rozdílem, že to strojově odcvičené často ani nefunguje, protože kůň není mechanickým strojem na čudlíčky. Takže ve finále není vůbec podstatné to, jak hezky to odcvičíme, dokud v to nevložíme kousek sebe. Kousek sebe pro koně znamená to naše nejlepší "já". To, které naslouchá, je spravedlivé, má v sobě alespoň kousek soucitu a pochopení, odvahu, ctižádost, vytrvalost a spoustu dalšího. To, proč to tedy často nefunguje je zapříčiněno tím, že tohle není trénink, který končí lekcí v kruhovce, opuštěním jízdárny nebo sundáním ohlávky. Je to něco mnohem víc. Je to s vámi úplně všude... pokud jste vytrvalí a zaujalo vás to, bude vás to nahlodávat tak dlouho, dokud tomu úplně nepropadnete a nenaučíte se tak přemýšlet a zautomatizovat si to. Tohle beru jako tu krásnou. úžasnou a tajemnou část, která se pod pojmem "přirozená komunikace" skrývá.. tedy pravda, je to o přístupu a úhlu pohledu. Chcete-li koně něco naučit, naučte ho to, jako cvik... chcete-li koni porozumět, zkuste v tom najít tu podstatu, která z toho všeho vyplývá. Možná to zabere týdny, měsíce někdy i roky jenomže zpětné ocenění je mnohem hodnotnější než čas. V knize "Jízda na vlně aneb co mě naučili koně" píše autor (Chris Irwin) o tom, jak po nějaké době pořádal kurzy i pro lidi, kde je učil komunikaci. Je tomu tak, že koně nás dělají lepšími díky tomu, že nás učí dávat to naše nejlepší "já" nejen jim a za to bychom jim měli být vděční... proto prosím pojďme dělat přirozenou komunikaci srdcem, ne rukama, proto, abychom koním rozuměli.
0 komentářů:
Okomentovat