Komunikace prostřednictvím ohlávky

Počítám s tím, že se k tomuto článku nekoňáci nedostanou, a proto všichni určitě víte, kolik chyb člověk udělá a kolika omyly si člověk projde před tím, než najde tu svou vlastní cestu nebo alespoň cestu, kterou už mu někdo vyšlapal, a se kterou se ztotožňuje.

Tenhle článek by měl vést k zamyšlení všech čtenářů nikoliv k popuzení. Je to můj vlastní názor, který vyplynul z pozorování, trávení času s koňmi a pozorováním a konverzací s lidmi, kteří s koňmi postupují stejnou cestou.

"Drž toho koně pořádně! pěkně u hlavy ho drž!"

Setkali jste se s tím někdy? Možná ne v tomto přesném znění, ale více méně je tento jev, držení těsně u hlavy nebo neustálého kontaktu mezi koňskou hlavou a ohlávkou, k vidění téměř všude... také to děláme  a to docela nevědomky, ale teď bych se chtěla zaměřit na důsledek našeho jednání a prvně si dáme pár příkladů, které to jasně demonstrují.

Když jsme si přivezli Čendu, byl to malinký tlustý a roztomilý poníček, který měl do flegmatika nebo do klasické poníkovské povahy docela daleko. Byl hodně excitovaný a měl spoustu nevalných návyků. Jedním z nich byla právě reakce na ohlávku. To, že je kůň malý neznamená, že se na ohlávce učit nemusí, protože ho silou utáhneme. Takhle to s ním asi zamýšleli předchozí majitelé, ale jelikož jsem byla oproti paní téměř poloviční, neměla jsem šanci tak velkou sílu vyvinout, a tak se stávalo, že ve stresových situacích se poník rozběhl a čím víc tlaku na hlavu z mé strany přišlo, tím víc šel proti. Bylo to velmi nepříjemné a nedokážu si to představit u koně, který je pětkrát větší než Čenda. Krom toho, že šel na hlavě proti tlaku, také často hlavou pohazoval a to dělá někdy i dnes, ale už vím, co tím chce říct: "Za hlavu ne, paničko!". Čenda se musel hezky naohýbat a to zvlášť krk a hlavu a potom i celou otočku s ohnutím kolem zadku. Také jsme dělali následování samotného provazu tak, že jsem vždy stupňovala tlak do strany, a když ustoupil. pochválila jsem a cvičení opakovala. Teď s Čendou Řešíme cval na lonži, kdy se do vodítka umí opřít, ale je to z toho důvodu, že sám pohyb na kruhu ještě nedokáže tolik koordinovat, ale pokud se mi to stejné stane v klusu, hned ho upozorním ustoupením zádě a pokud se opraví, chválím a přivolávám. Jsou to prkotinky, které u poníka zas takový problém nejsou, ale co u těch větších?

Tyhle věci se nedají odnaučit ze dne na den a změnu, kterou chceme vidět v koni, stejně musíme začít u nás. Proto velmi ráda pracuji s hůlkou. Omezím tlak na hlavě, který je pro koně nesrozumitelný a v konečném důsledku stresující a použiji radši pobídky, které koník zná, dokáže na ně reagovat a nenadřeme se u toho ani jeden, protože já nevisím koni na hlavě a kůň ví, co má dělat. U nás se na tom teď pracuje s Lukym. O chladnokrevnících se ví, že mají docela škopkovitou hlavu a otočit jejich krk není žádná sranda. Luky se dokáže skvěle ohýbat i otáčet kolem zadku, ale neumí to použít v jiných situacích. Je to zvláštní, ale musí se na to trochu jinak a to z opačného konce. Proti tlaku na hlavě jde ve stresových situacích, takže jsme spíš museli najít způsob jak mu zachovat klidnou hlavu, aby dál spolupracoval a nedostal se do fáze, kdy proti tlaku půjde. Překvapil mě u něho jeden jev a to, že když jsem po něm chtěla, aby šel za mnou a místo toho, abych ho za hlavu zatáhla, jsem mu ustoupila k zádi a potom udělala teprve krok dopředu, už mi automaticky vytáhl vodítko, což mě jen utvrdilo v tom, že prostě tlak na hlavu je pro něj opravdu nepříjemný a už ho v jistých situacích očekává.

Když teď s mamkou trénujeme, občas se zmíním o tom, že kůň musí znát "žádný tlak". V tu chvíli na koně nijak netlačíme, netaháme ho za ohlávku a hůlka je v pasivní pozici opřená o zem, a koník by to měl chápat tak, že bude pokračovat v tom, na čem jsme se před tím dohodli. V případě vysílání na kruh je to tehdy, když si kůň najde tu svou lajnu a chodí do kola- od nás nepřichází žádný tlak do té doby, dokud to nechceme nijak upravit nebo změnit. Pokud koník tenhle "žádný tlak" nezná nebo ho má spojený s konstantním držením, nemáme možnost stupňování tlaku nebo opravy a v případě, že je koník citlivější, může dojít k tomu, že se s ním nedomluvíme, protože pro něj nikdy ten "žádný tlak" nepřijde a bude pro něj vždycky jen tlak a ještě větší tlak. Naše síla je omezená, a proto když koníka naučím na tlak do jisté míry nereagovat, můžeme se dostat do velkého průšvihu. Ze země se to potom projevuje tím vytahováním vodítek, utíkáním z lonže, vytrháváním se a podobnými chuťovkami a co ze hřbetu?

Ze hřbetu je na ohlávce takovýhle kůň téměř nejezditelný pokud nenavštěvujete posilovnu a nemáte namakané ruce natolik, že svého koně silou někam odtáhnete, což je taky jen dočasné řešení. Tady se to potom projevuje vytahováním otěží nebo vám prostě úplně odejde zatáčení nebo dokonce brzdy (:D)

Koňský nos a celkově koňská hlava je velmi citlivá, ale velkým omylem je to, že pokud ji budeme držet, a čím víc tím líp, budeme mít koně pod kontrolou.  Je to velmi citlivá záležitost, díky které si můžeme vytvořit nespočet problémů jak tréninkových, kdy koník nebude schopen něco udělat bez toho, aniž by byl držen, tak vztahových. Přijde mi to docela hrubiánské a spojuji si to s tím, jak se děti někdy čapnou za ruku v místě lokte a někam se odtáhnou, když zlobí. Protože s koňmi komunikujeme prostřednictvím tlaku, očekáváme, že s každým signálem pomocí tlaku je spojená nějaká reakce, ale v případě držení žádná nepřichází. Ten tlak tam prostě je...

Každý den bych mohla dopisovat výhody a nevýhody komunikace prosřednictvím ohlávky a komunikací, kdy se s koníkem domlouváme pomocí signálů, které posouvají jeho tělo jako celek. Je toho hrozně moc a před tím, než s koněm chceme začít například jezdit na ohlávce, bychom si měli tohle všechno uvědomit. Pokud by tohle chtěl někdo zkusit, provlečte si před tréninkem vodítko uzlíkem na ohlávce tak, že vám utvoří smičku, takže když si zatáhnete, stejně to bude naprázdno.
Nemyslím si, že tohle je jen ztráta času, i když se to tak možná jeví. Je to další krok k tomu, jak se se svým koněm domluvit v klidu a s respektem, protože to je to, co chceme i po něm.