Všechno to začalo změnou stáje, kde Míšánek žil s dalšími, v té době, čtyřmi koňmi. Ještě před nedávnem, než jsem přišla do téhle stáje, se mi takový koně vůbec, ale vůbec nelíbili. Protože v každé správné dívčí knížce má kůň alespoň 165 cm, je to krásný ryzák nebo kaštanový hnědák a v blízké době vám zachrání život při náročné terénní vyjížďce nebo vyhrajete nějaké důležité závody (co dělají filmy, knihy s dětmi- nedávejte jim číst takové hovadiny :D ). Jenomže tehdy už byla situace jiná. Toho svého vysněného hnědáka jsem měla za sebou, stejně tak jako spálené ruce od lonže, běhání po obrovském výběhu s výhružnými slovy při odchytu, ale na druhou stranu láska i porozumění- tomuhle se říká naprostá ignorace (i když na začátečnické, ne-li předzčátečniské zkušenosti byl tenkrát velký hnědá, 175 v kohoutku ten největší plyšový medvídek na světě, co semnou jezdil na nákrčáku za rohlíčky a zastavoval na písknutí... no měla já rozum? NE!).
Nebyla to rozhodně láska na první pohled, ale sám o sobě vyčníval a já ho poznala druhý den návštěvy. Už tak jsem byla ze všeho velmi překvapená, jako Alenka v Říši divů, že se kůň nemusí nahánět ve výběhu, že může jít na vodítku tam, kam já chci a nemusím čekat na to, až se bude chtít vyčistit a bude mu mé snažení po vůli. Druhý den jsme jeli na jízdárnu trenérka (budu ji po zbytek textu říkat jménem- Lucka) říkala, že dneska vezmem toho jejich chlaďase Míšu. Tenhle kůň, to byl prostě on. Byl přesný opak všeho, co jsem znala, neměl potřebu utíkat, na čištění kopyt občas stávkoval, ale byl klidný, na svůj věk docela tvárný koník, a kdybyste viděli ty hovadiny na jízdárně s Lucčiným manželem, když tam na něm stál, snažil se jet ve stoje, což skončilo na zemi a kůň se popásal jakoby se ani nic nestalo a nechal ho, by se vyškrábal znova. Jízda ve dvou a má první vyjížďka na něm. Bylo jasno a z plánu: tady budeš moct vyzkoušet různé koníky a jak se s nimi pracuje a budeš se tu učit jezdit nějak vzniklo: Míšánek, Míšánek, Míšánek, Míšánek, Míšánek,
A tady začal začátek našeho velkého příběhu, jehož další kousky budujeme dodnes...
Ze začátku to byl jen opravdu velký kůň. Nevěděl o své síle ani o ničem, čím by byl výjimečný, hrával s s mladým hřebečkem a ochotně vyvezl na vyjížďku kohokoliv, kdo v životě na koni neseděl. Na to teď vzpomínáme často, zvláště když přihlédneme k tomu, jak je těžké takového balvánka dnes sehnat pro lidi, kteří to skutečně potřebují. Není to ten ty koně, který by na vás zařehtal a radostně přiběhl a ani nebýval. Jeho jediný zájem bylo tehdy jídlo. Když se o tom zpětně bavíme, mamka říká, že našel svého pána a to ho dovedlo k tomu se otevřít, protože po krátké chvilce jsme stávali ve výběhu s Luckou, bavili se o něčem a Míšánek stál metr od nás a "konverzoval" s námi. Dělali jsme hovadinky, honili se za rohlíkama a chodili na procházky, později i vyjížďky nebo kombinaci. Měl svou hlavu. Už od začátku, což mi dal najevo na začátku zimy, kdy to se mnou od jízdárny se smrtí v očích otočil domů a tryskem se rozběhl zpět k ohradě a já dostala strach takový, že jsem vyjela až za tři měsíce znovu sama vyklepaná jako ratlík, ale od té doby už jsme mohli je kdykoliv a kamkoliv- jednoduše to bylo mnou.
V téhle době bych ho nazvala, jako postupně se otvírajícího, nevím, jestli ona našel mě, já našla jeho a oba jsme se navzájem potřebovali, nebo jak to vlastně skutečně bylo, ale hlavní je, že se to tak stalo. Když kamkoliv dnes přidám fotku na nákrčáku, bez sedla nebo kombinaci, jsou i tací, kteří si mohou myslet:"no jo, ale to je chlaďák, pohodář jak prase, nechápu v čem je to tak úžasné s chlaďasem by to zvládl každý!" Absolutně nenuceně přiznávám, že na celém začátku to tak bylo, ale postupnou prací se jeho chování modelovalo a stavělo a bouralo natolik, že dnešní reakce a chování se vůbec nepodobá chování tehdejšímu krom toho, že pořád stejně umí valit oči, jako opravdu vytřeštit tak, že byste se i lekli. Hrozně mě každá jeho změna děsila a mrzela, protože jsem se snažila předělat základy a vytvořit tam to něco, čemu by se dal říct vztah, který zahrnuje důvěru, lásku, porozumění, náklonnost, chuť i respekt, ale nejmenovala bych všechny tyhle věci, protože my nemáme ani jedno z toho, my máme to úžasné a jedinečně "my", které nemá každý nebo ho rozhodně nemá takové. Dnes už není Míšánek koník pro začátečníka a není to kvůli tomu, že bych si tak zvýšila své ego a rozhodla se, že můj kůň je nejvíc magor pod sedlem, nebude vás poslouchat a potřebuje pevnou ruku. Míšánek si pečlivě vybírá toho, kdo stojí za to poslouchat a kdo ho doplní, a protože už teď to "my" tvoříme on a já, už si vybírat přestal a jeho názor výběru se zúžila na:"paničku nebo nic". Je teď velmi citlivý, a když sedím ve výběhu, dojde se za mnou kouknout a začne mi olizovat ruce, někdy i nohy, ale nekousne, zuby ani necítíte. Potom dojde za mamkou nebo za kýmkoliv cizím a dělá to stejné, ale běda jak zajdu za roh, protože bych si potom vyslechla, že utržila kousanec, čemuž samozřejmě nevěřím, dokud mi sama neukáže bolestivý obtisk zubů. Nejde zastavit smích ne proto, že bych se smála cizímu neštěstí, ale proto, že se mi hlavou honí aspoň na chvíli jeho myšlenky. Je to z pohledu ostatních opravdu hrozný vychcaný kůň, který si ničeho neváží, jenom toho žrádla. Musím mu vždy řádně vysvětlit, když ho půjčuju, že to dělám nerada, ale dnes se profesoruje a že si ho potom vezmu zpátky.
Našemu vtipu opravdu nemůže snad nikdo rozumnět. Bavím se jeho neustálou mimikou, protože na všechno zvedá obočí, valí oči nebo naopak pospává, a když někde jdeme a já vidím nějakou věc, která mě rozruší, kouknu na něj a on má oči až na chodníku, je to jako koukat do zrcadla a výbuch smíchu nejde jen tak něčím zastavit. Jeho vymýšlení a stávkování je mi známé, takže když dojdu do výběhu s ohlávkou a kůň to spatřiv otáčí hlavu pryč a dělá, že nevidí, znamená to, že se mu dnes ukrutně nechce a ať chci cokoliv, bylo by dobré, aby to bylo rychlé nebo se u toho mohl nažrat. Při práci nebo jakémkoliv trénování jsme se zase dostali na roveň toho, že když cokoliv nechápe není jeden z těch, co by vám skočil za krk v hysterii a vidině vaší ukrutné nespravedlivosti, jen prostě přepne do módu: mně je to jedno. A v tuhle chvilku už s ním nehnete. Bude pokrčovat v jeho verzi, dokud ho nezastavíte a jak oslíkovi mu to krok po kroku neukážete, ale to už potom zvládá dělat tento cvik z přehledem, jako bych se do té lonže nemotala tři kolečka než jsem mu to vysvětlila, aby mi potom obešel kolečko s přehledem na přiložení hůlky. Dokáže rozeznávat i barvu hlasu a to, jak je to myšleno nicméně se stává, že toho někdy pěkně využije. Takže když už se mu nechce klusat na lonži a mé tázavé, lehce výhružné:"Miškooo?!" s úšklebkem, okamžitě využije a jako na přivolání je u mě nalepenej se "slovy":"Paničko" řééékláááá! první slovo platí!" Zasmějete se své chybě i jeho reakci a pokračujete dál. Takovýchhle a jiných historek máme milion a jedna z mých dalších oblíbených je to, že kohokoliv na něj posadím tak pod ním hezký půjde na mé pobídky, takže stačí, aby se ke mně otočili čelem, já na něj zavolala hop a cválají o sto šest i víc. Nicméně pokud jsme na travičce, tady je mu ten na hrbě ukradený, protože tráva je tráva a většina si ho na začátku znecitliví tak, že po pěti minutách je už vozí jako špinavé prádlo, sem tam si něčeho dobrého ďobne na cestu, aby nám chudáček nesešel vyčerpáním a vesele pokračuje ve vození. Štěstí, že většina lidí, co na něm kdy seděli mají pochopení a jsou rádi, dokonce i překvapeni, že můžou cválat bez sedla vinohradem aniž by měli strach že nezastaví, protože ten "slajd" na trávu co vám hodí na slovní pobídku, takové se leckdy ani u profíků nevidí ;)
Prostě a jednoduše, tohle je Míšánek. Ten, pro mě nejúžasnější kůň na světě a pro ostatní ten nejvychcanější smrad :D Jediné, co nám to společné soužití vzalo byl čas, který je nejdůležitější proto, abyste se dobře znali. Trávit společný čas je odměnou tak stejně jako naše tréninky, žádné hrocení pohodička, vysvětlíme opravíme a nazdar. Nechce se ti? nevadí, dáme si pět minut a pak patku od chleba, kterou má nejradši. Půjdem se dnes napást, za deset minut na něm sedím bez sedla a jedem vinohradem na místo, kde se pak dvacet minut válím a Míšánek na mě po očku pokukuje a pase se, auta nás míjejí s vykulenými řidiči, protože ležím tři metry od něj a vůbec nás neštve, že nemám vodítko, sedlo, uzdečku a dalších tisíc věcí, protože v tenhle moment prostě dýcháme a to nám oběma stačí.
Článek lehce vysilující, ale tohle je to naše malé "my" a všechna tajemství, která spočívají akorát v tom, otevřít oči a otevřené je i nechat, chvíli si počkat, protože čas dokáže věci změnit a umět se pořádně zasmát a také to, že pokud byste se rozhodli někdy dojít a ukrást nám koně, Míšánek rozhodně nikam nejde, protože "paničku nebo nic!" :)
Hezké úterý všem :)
0 komentářů:
Okomentovat