Tak, máme tu středu a s ní další článek, tentokrát trošku obecnější úvahu na téma: existence vzorce chování a jejich účinky.
"Co to vlastně je?"
Nebudeme tu nic počítat, není to vlastně ani vůbec složitě, ale může to všechno změnit. Jedná se zase o náš přístup, protože koně od přírody tyto reakce, a vlastně to tvoření "vět" v jednotlivých situacích komunikace, mají už "zabudované" v sobě. My se je, jako u každého nového jazyku, musíme naučit krok po kroku, abychom s nimi mohli pracovat. Naučíme se tvořit věty, otázky i odpovědi, doženeme slovní zásobu (v tomhle případě jsou to např. různé hlasové pomůcky a pobídky, které můžeme provádět také tělem, či jinak u složitějších cviků
) a jednoduše, nejde to udělat jinak než cvikem, ale je dobré o tom vědět. Už jste nad tím někdy takto přemýšleli? Tyhle "vzorce", jak jsem je na začátku pojmenovala, se tedy stávají nosičem informace, kterou chci koni přeposlat a chyba bývá nejčastěji u odesílatele, co si budeme ;) , a vzniklé problémy jsou jen komunikační nedorozumění- jako vždy a neplatí to jen u koní. No není to krásné, jak se nám to všechno propojuje? pojďme se tedy podívat, co podle mě tyhle "vzorce" dokáží udělat a na konkrétní příklady k zamyšlení...
Začnu tím, co je mi nejblíž a tím, jak jsem k takové "kravině" vlastně přišla. Když jsem chodila pracovat ve špatném rozpoložení s Míšánkem, měla jsem tendence měnit směr našeho rozhovoru v půlkách "věty" a tím jsem silně ovlivňovala i jeho reakce. V praxi to znamená, že věci mi někdy vadili a někdy zase ne, podle toho, kolik jsme měla času, učení a podle toho, koho jsem za ten den potkala. Také podle mého očekávání, a proto je vždy lepší neočekávat a ocenit vše nepředpojatě patřičným způsobem. Tímto jsem silně nahlodávala jeho sebevědomí, dost dlouho nevědomky. Došlo mi, že tyhle vybudované vzorce v naší konverzaci mu dodávají pocit jistoty, protože jsem pro něj dobře čitelná. Míšánek už mé vzorce zná a ví, že například řeknu:"ustup" a významně možná až vehementně se zadívám na jeho záď, měl by ustoupit. Pokud se tak nestane, stále to beru jako nepochopení a nedostatečné vysvětlení, a proto přijde dotek na který už je mu to většinou jasné, ustoupí a je pochválen za skvělý výkon. Tohle on ví, ví dopředu, že pokud ho o to slovně požádám, můj postup bude vždy stejně, zase se budu dívat, pomůžu mu dotekem a potom budu stupňovat a chválit. Tohle je ten vzorec, který jsem mu dala na začátku, a když jsem ho začala měnit, nikdy se nemohl svou reakci být jistý. Byla to pro něj jako taková ta plácaná, kdy dva stojí naproti sobě s nataženýma rukama před sebou pokrčených v lokti, upřeně si hladí do očí a čekají, kdo praští první, aby mohli rychle ucuknout. Tím, že jsem někdy došla a nevadilo mi tlak stupňovat a na jeho "větu" si počkat podle vzorce a došla jsem druhý den a chtěla jsem to "hned! protože přece nemůžeš být takovej osel, že si to ze včerejška nepamatuješ" a vynechala jsem několik částí, jsem ho výrazně znejistila,zranila a jeho reakce byly potom stejné. Tímto svým chováním už jsem potom nestavěla další patra, ale celé se mi to hroutilo, kvůli špatným podpěrám zevnitř....došlo mi to až za delší dobu (čímž mu děkuji, že mé otřesné chování vydržel), když jednou ve volnosti odešel. Byla jsem na to vždy hrozně háklivá a brala si to k srdci, protože teď on nechce být z nějakého důvodu se mnou a začala jsem vždy se zpětným napojováním, jako bych stála v kruhovce, měnila směry, a protože ani jeden z nás v té chvilce nebyl schopný ustoupit strhlo se to ve rvačku o to, kdo z koho a to bylo šatně. Takže jak mi jednou odešel, já ho prvně odehnala a rozešla se směrem k němu, on automaticky začal utíkat a koukal a v tuhle chvilku, když vidíte, že on už čeká, že tak i tak dostane vlastně výprask mi absolutně blesklo a bylo mi až do breku...tohle mi dalo snad úplně nejvíc, protože když vidíte, jak moc jste tomu koni vzali svým chováním hrozně to zabolí a co potom on? počítám, že bych tak pokračovala dál a všechno jeho "já" z něj úplně dostala pryč a byla by to jen hromádka čehosi, co nechce a nebude spolupracovat...a ani se mu nedivím, také bych nechtěla.
Když jsem nad tím potom přemýšlela a snažila se, utvořit si sumu všeho, co o koních vím, dočetla jsem se nebo je to klidně i zpochybněno a zkoušela, jestli tento dílek zapadá do skládačky, došla jsem k tomu, že je to vlastně velmi důležité, všichni to používáme, ale jako o vzorci o tom nemluvíme nebo si to neuvědomujeme. Koně jsou neustále loveni, jsou vlastně neustále v nejistotě z okolí a pokud tedy chceme koni dát něco, co nutně potřebuje je tím jistota, která vychází z naší předvídatelnosti a z toho, že budeme dodržovat to, co jsme koni na začátku "řekli", protože to stejné chceme mi po něm a z nepředvídatelného koně svou nepředvídatelností nikdy neuděláme koně předvídatelného. Vždy bude reagovat nárazově, protože se nemá čeho chytnout a nedali jsme mu scénář...
Tím, že koni dáme scénář a chováme se v daných situacích vždy stejně, mu umožňujeme vždy stejně reagovat a vytvářet tak, pro nás, kladné podmíněné reflexy a efektivní komunikaci i pozdější výcvik, který je na ní založený. Tímto se můžeme stát rovnocennými. Protože on ví, jak se chovám já a já vím, jak on reaguje.
Protože je tohle jen mou atomovou teorií a mám ji ověřenou na našich třech koních, nikomu neříkám, že s tím musí souhlasit a najdou se stoprocentně i výjimky, má to být jen podnět k zamyšlení. Ale jsem si jistá, že to rozhodně má nějakou souvislost. Také se nám dobře mluví, když víme, že to toho druhého zajímá, že za naši špatnou odpověď nás hned neseřve, ale vysvětlí nám to a dá nám chvilku na to, abychom to pochopili nebo už předem odpověď známe. Jsme si jistí, protože známe princip "hry", které se účastníme...
0 komentářů:
Okomentovat