Pohodový den- 19.4.2015

Protože všechny úvahy a hlubokomyslné články jsou v očekávání, v konceptu rozpracovány, rozhodla jsem se vás informovat alespoň o tom, jak to u nás probíhá. Dnešek byl opravdu speciální a to z jednoho jediného důvodu...

Ráno jsem šla ke koním celkem brzo na to, že je víkend a já nemusím nikam spěchat. Cesta ke koním byla jako vždycky velmi rychlá i když si tisíckrát řeknu, že ty dlouhé nohy mi pán bůh (a má mamka ;) ) nadělil pro to, abych uměla dobře vylézt na koně, vždy se rozběhnu tak rychle a nasadím tempo rychlochůze, které předejde i docela dost dobře rozjetou vesnickou osmdesátnici na kole, která jede, jako každou neděli, do vedlejší vesnice do kostela. Bez nejmenšího problému jsme otevřela bránu, která se tentokrát nezašprajcovala a s nedočkavostí pokoukávám z kopce do výběhu, ale nikde nic. Všude prázdno. Oslněna sluncem, které je doslova vsakováno do země a pohlcováno dechem rána, jsem postupně sestoupila až do přístřešku, vypnula ohradníky ve strachu, že bych se nějakého mohla dotknout a měla zase o čem v pondělí vyprávět, a vzala si potichu jako myška, aby mě koně neslyšeli, pár dobrot z barelu se suchým pečivem a vkrádajíc se za roh, jsem je viděla, jak si tam spokojeně podřimují. Úplně nejvýš ležel Míšánek zadkem ke mně, potom tam stál Lukášek a hlídal a těsně pod Lukym ležel Čenda s nataženýma kopýtkama vpřed, jakoby byl v křeči, i když jeho výraz mluvil o opaku. V tu chvilku jsem se zastavila a začala klidným hlasem mluvit. Za tu dobu, co jsme s Míšánkem, řekla bych až, nejlepší přátelé, se mi podařilo přijít za ním, když ležel, jen jednou a to tak, že byl moc ospalý na to, aby mě uviděl, když jsem se blížila a potom moc líný na to, aby se zvednul ( :D). Snažila jem se zaváhání nedát znát a pokračovala jsem vyšlapanou cestičkou až k němu. Když jsem stála na dosah, podala jsem mu chlebík a tím vzbudila pozornost ostatních ospalců. Sedla jsem si vedle Míšánka a v mžiku měla v klíně Čendovu hlavu a z poza něj mě pohledem "jsem krásný" hypnotizoval Luky. Míšánek zůstával ležet dál. Byla to pro mě ta největší čest, ta největší radost, že mě pustil tak blízko. Slyšela jsem jak dýchá, hladila ho po krku a čele s pocitem, že se dnes naplnilo úplně všechno, co jsem chtěla a je to začátek nejúžasnějšího dne. Potichu jsem Míšánkovi šeptala a házela na Čendu ustavičné zamračené pohledy doufajíc, že přestane hledat další rohlíky a ukončí prohlídku mých rukou a kapes. Po chvilce se Míšánek zvedl a já šla dělat ty věci, které jsou důležité jako kydat a rozvézt seno, a které jsou často opomíjeny se slovy:" Ty se máš, že máš koně ´doma´, ty můžeš jen jezdit..." Po těch důležitých věcech přišel denní plán ve stylu: jedeme ven!, já jsem rychle vyčistila Míšánka a vzala jen ohlávku, vodítku a mrkvovku, protože jen tak na "coura" to stačí. Vyšli jsme do ulic, chvíli se popásli na začátku trasy: tour de vinohrady", pak jsem si na druhý pokus naskočila a už jsme si to frčeli směrem k vinohradovým řádkům. V těchhle volnějších chvilkách vždycky řemýšlím o tom, jaké mám štěstí a báječného koně, který jede tudy, kudy vede cesta, i když se občas zapomene u nějaké trávy, což vyřeší hůlka a my se posunujeme dál plynně kupředu. Cesta byla moc dlouhá, a tak jsem si to zkrátili a procválali jeden řádek vinohradu a poprvé jsem měla pocit, že z nějakého mně neznámého důvodu sedím a jedu správně, protože jsme šli po dlouhé době ve cvalu jako jeden. Zbytek "namáhavé" vyjížďky jsme strávili pasením, kdy jsem na jakékoliv travnaté ploše odložila koně, protože u Míšánka platí: kde ho necháš, tam ho najdeš. Pravda, tentokrát alespoň dával jedním okem pozor, když jsem pobíhala okolo a hledala dostatečně dlouhé pampelišky, abych mu i sobě udělala radost. Chvíli jsem seděla, chvíli jsem pletla a on se mezitím pásl a užíval toho ohromného množství trávy, které teď má celé pro sebe a nikde ho neruší otravný poník nebo panička. Ráda se v charakteru koní a rozhovoru s nimi šťourám do posledního detailu, a tak se náš přemlouvací rozhovor při opouštění té ohromné travnaté plochy, která celá patřila žroutovi Míšánkovi, vyvíjel následovně: Já:"Miiiškoooo! no poooď... poď ty pupku, už jdeme za smradíkama domů"

Míšánek: "Tak joo noo, když myslíš"

trošku jsem popoběhla se slovy:"no rychle, utííkéééj" a Míšánek se snažil pohnout svýma nohama rychleji než obvykle, ale jak zjistil, že vzdálenost mezi námi se zvětšuje, s ukřivděným výrazem, že mu panička utíká a on, chudáček upíček, to nemá šanci stíhat, zabořil nos zase hluboko do trávy. Se smíchem a slovy:" ty jsi ale tele!" jsem si pro něj přišla, abychom mohli pokračovat dál v cestě, která probíhala velmi podobně, protože není procházky, na které bych se nebavila jeho pohledy a reakcemi na situace, protože je to jako dívat se do zrcadla.... Čas utíkal rychle a odpoledne jsem si vzala ještě Čendíčka ze země. Je už krásně klidný a práce s ním mnohem příjemnější a čas pochval je mnohem delší než samotný trénink, což asi potřeboval. Nakonec jsem si vzala Lukyho, aby mu to za celý ten den nebylo líto, že všichni pracovali a on ne a většinu času se na mě zase díval tím jeho jantarovským pohledem "jsem krásný", ale tu druhou polovinu se moc snažil mi vyhovět a přežil i mé neohrabané nalézání s hekáním a ležením na pytel v mezičase. No není to úžasné? Pro mě a doufám, že i pro naše miláčky, to byl dnes úžasný den, který jsme plně využili, nasmáli se a zase se o kousek posunuli. Snad takových bude víc, protože přesně kvůli těmhle okamžikům, stojí za to se ráno probouzet, přetrpět školu a jít se konečně nadechnout tam, kde můžete být tím, kým doopravdy jste, a kde Vás neodsoudí. Do stáje.