Čím dál tím víc se mluví o koních, jako o individualitách a jedinečných osobnostech, které potřebují speciální přístup, ale i přes to se tím neřídíme....
Není to tak dávno, co jsem přemýšlela o tom, jaké koně máme a každého z nich zařadila, jako člověka, do jedné místnosti mezi ostatní lidi. Snažila jsem se popsat jejich chování vůči ostatním. Nedělala jsem to jen tak, chtěla jsem opravdu dojít na to, co je vlastně Luky za osobnost, proč se občas chová tak, jak se chová Nedávalo to pro mě do té doby vůbec žádný smysl a jediné, co jsem mohla říct bylo "on to dělá, protože je to Jantar" (roztomilé označení pro nepochopitelné koňské omezení bez toho, aniž byste použili přisprostlou nadávku).Došla jsem k tomu, že kdyby byl Luky člověk, byl by to ten typ, který si donese oběd vedle velké skupiny lidí a bude se na ně dívat tak dlouho, dokud alespoň jeden z nich neprojeví zájem a nepozdraví ho, aby mohl s úsměvem odpovědět a možná bude v konverzaci i pokračovat, ale druhá strana bude muset vyvinout značné úsilí a pochopení pro to, že on je prostě jiný. V ten moment, až už je konverzace navázaná si přisedne blíž, už ví, že je o něj zájem a dokáže projevit i svůj vlastní názor, Je hodně citlivý a tím myslím jak empatii tak i jeho vlastní city, a proto ho citová nestálost skupiny rozhodí. Nerozhodí ho to, kdyby s ním někdo mluvit nechtěl a řekl mu to už na začátku, ale uprostřed hovoru by mu to přišlo podlé, má rád svůj názor, a proto ho člověk musí nejprve uznat nebo aspoň zvážit než ho úplně zavrhne nebo ho chce formovat, aby nepřešel do hysterie... Přišlo mi to docela zajímavé, protože tohle by sedělo na to, co dělá, jak se chová. Je to takový outsider společnosti.... nedaleko němu je Míšánek. Míšánek by si donesl svůj oběd hezky někam do koutku. Nebude nic říkat. Svůj názor by řekl po tom, co by k němu byl vyburcován nebo by to byla nutnost. Má stálou skupinku kamarádu, se kterýma se dokáže chovat jinak, dokáže být zábavný a obětavý, ale má to své meze, protože jinak nedává moc emoce najevo. Tak stejně jako Luky počká, až někdo s konverzací spíš začne vyjma jeho kamarádů. No a potom tady máme Čendu. Čenda je úplně na druhé straně společnosti. Je to šašek, který se pořád předvádí, všechno komentuje, vyvolává názorové pře mezi lidmi, kterým potom nečinně přihlíží. Neumí se bavit vážně o důležitých věcech. Kdybyste na něj udeřili s vážným problémem, udělá si z něj srandu a rychle změní téma. Je přátelský, ale když opustí místnost jídelny a dojde domů, obrečí to, co mu lidi hnusného ten den řekli, potom nasadí znovu úsměv a pokračuje ve svém chování dál...
Tímto sáhodlouhým odstavcem jsem nechtěla říct, že jsem takovým bláznem, který už nemá víc, co na práci než rozebírat a rozpitvávat koňskou povahu, ale chtěla jsem říct to, že každý je úplně jiný a přesně tak jedinečně by se k nim mělo přistupovat... Forma podání nových a nových názorů, jejich reakce a spolehlivost se u každého odvíjí od něčeho jiného, mají jiné hodnoty a jiný styl toho, jak svůj názor vyjadřují. Přijde mi, že dnes na tuhle koňskou stránku stále upozorňuje, ale i úplně zapomíná. Všechno chování, které se vyhýbá vysněnému ideálu je považováno za nedostatek respektu nebo za hrozný strach a tečka. Jsme zase u toho, jak maji lidi tendence škatulovat a lidská vynalézavost jednou určitě dojde i na to, že by bylo vůbec nejlepší přidávat ke každému koni knížku s tím, kde bude napsáno:
"Strachy a jejich reakce
Auta: úskok s otočkou o 180°, obzvlášť kamiony a autobusy. V případě nebezpečí, zatáhněte za obě otěže současně či použijte již zabudovanou ruční brzdu."
Lidem by to absolutně vyhovovalo. Chtějí totiž na své koně najít skvělý ovládací manuál, a co by bylo vůbec nejvíc perfektní by bylo to, kdyby se nám více koní podařilo narvat do toho stejného manuálu, stejného způsobu vyjadřování a chování, protože by se za tisk ušetřilo. Teď to zní absurdně, ale přesně takhle se to s koňmi dělá. "Chtěla bych, aby byl Čenda víc jako Míšánek" jenomže to není možné, abych z něj udělala flegmatického introverta, když je to extrovert ve všech směrech. Nemůžete mu přece vzít to sebevědomí ani vitalitu proto, že se vám to zrovna nehodí. Jednou z něj určitě bude určitě spolehlivý poník, ale to jeho "já" z toho nikdy nemůžu vzít, protože to už bych potom byla další z těch, co svého koně zlomili a jeho "já" mu vzali násilím proto, že se mi to zrovna nelíbilo... Je mi jasné, že někteří se mnou nebudou souhlasit, protože změna názorů a povahy svého koně je v koňském výcviku normální, běžně se dělá, abychom dosáhli toho, čeho chceme. Řekla bych, že přirozená komunikace nám dává možnost, projevit o koně, takové jací skutečně jsou, zájem a dát jim důvod k tomu se změnit, ne násilím ale proto, že oni sami chtějí a postupně se naším přístupem a společností, kterou jim vytváříme, formují. Akceptuji je a respektuji za to, kým jsou a za to, jací jsou. Ten proces poznávání svého koně bývá třeba zdlouhavý, ale pomůže nám do toho všeho nahlédnou a pochopit tu otázku proč to tak je? Není dobré koňské "já" a jejich jedinečnost ignorovat a snažit se ji přehlížet. Je to jako potlačovat ještě nevzniklý problém, který se stejně jednou projeví, protože přelepovat bolístka náplastí nezastaví infekci, která tělem proudí a musí se nejprve zjistit, co to je a podle toho jednat, aby se rána zatáhla a náplast nebyla potřeba.
Proto před tím, než budete chtít svého koně usilovně měnit, protože je opravdu hrozný, zkuste se na chvíli zastavit a zamyslet se nad tím, z jakého důvodu se tak chová, co ho k tomu vede, protože u koní existuje mnohem širší spektrum než je jen nedostatek respektu nebo strach. Pevně věřím v to, že pokud by se s koňským "já" počítalo, výcvik koní by byl mnohem snažší a pokud s ním budeme počítat v přirozené komunikaci, budeme zase o krůček blíž k pochopení a k tomu, abychom se stali dobrým partnerem pro svého koně a on zase pro nás.
Přejeme všem krásné pondělí! :)
a ještě pár fotek ...
Nadšení z našeho nepasení na trávě, když panička nedrží otěže.
Luky, který si užívá pochvalu, s mamkou :)
A ještě pan profesor Čenda a nadšená Krisťa :)
