Jak jsme prolomili ledy... snad

Ve čtvrtek jsem to chtěla vzdát. Chtěla jsem se vykašlat na celou práci a úplně na všechno... Jeli jsme na vyjížďku a byla to taková katastrofa jako nikdy. Lekal se plně všeho i toho, co tam vůbec nebylo. Šli jsme po hrázi bál se auta, které bylo přes celé pole, ptáků, mostku apod... Už jsem to vzdala a většinu vyjížďky šla vedle něj. Nemělo to smysl jet. Bylo to ještě horší. Došli jsme na louky, tam jsem ho vylonžovala (opravdu krásně nacválával, takže za to jsem byla ráda), potom jsem si nasedla a dělala aspoň kroužky v kroku a v klusu, z čehož nakonec vznikly osmičky. Louky tu máme tři. Jedna je oddělená a dvě se dají souvisle projet. Ty kolečka jsme dělali na té první a pak jsem dlouho váhala, jestli ty dvě mám jet, protože on bude chtít běžet a byl v takovém stavu, že jsem si nebyla úplně jistá, jestli zastaví. No nic... bylo to padesát na padesát, a kdo se bojí, nesmí do lesa. Na jedno pobídku z kroku vypálil neuvěřitelným tryskem. Stoupl jsem si do třmenů a nechala se unášet, při zpomalení ještě pobídla... proletěli jsme dvě louky, kaluže, skočili přes díru a přeletěli cestu, která ty louky rozdělovala, ale protože bylo nasněžené, nebyla vidět. Neskutečný pocit. Půl minuty neuvěřitelné volnosti a rychlosti, zahození všech strachů snad i opuštění reality skončilo na chtěné zastavení. Míšánek funěl a bylo vidět, že by ještě šel. Třetí louku jsme docválali. Vyšli na cestu. Tentokrát to ale nebylo s tím nervním koněm, ale s tím Míšánkem, kterého jsem dlouho znala a už půl roku ho marně hledám... vrátím se teď na začátek léta, kdy jsem chtěla mít rychlejšího, svižnějšího a citlivějšího koně a skončila u toho že:"Míšánek nikdy nebude běhat, je prostě moc línej, moc těžkej, nejde to, je to chlaďas, nikdy si nezajezdím... no nevadí, co se dá dělat" a tady usnula...Jenomže u koní to takhle nefunguje. Lidé se mění, stejně tak koně se mění a on se také změnil. Změnil se přesně tak, jak sem si to představovala a jak jsem vždycky chtěla. Je z něj svižný, jemný a citlivý koník jenže to jsem neviděla. Neviděla jsem to dlouho, dlouho až do dnešní vyjížďky.

Od čtvrtka do soboty se toho událo hodně. Přestala jsem dělat to, co se mi zdálo svazující, přestala jsem se stresovat otázkou:"co by na to řekli ostatní?" protože už tu pro mě žádní ostatní nebyli. Možná sdílet svou práci s ostatními je fajn a pro některé inspirativní, ale v ten moment máte pocit, že musíte být neomylní, neměnit názory a razit cestu, kterou jste si zvolili, a na kterou se snažíte navést a podpořit v ní i ostatní. V tuhle chvilku vám začne unikat spoustu věcí, které není dobré přehlížet... Můj kůň tu pro mě byl, když jsem ho nejvíc potřebovala, podržel mě, když jsem myslela, že v tyhle zvířata už nikdy nebudu věřit, že už se nikdy nevrátím tam, kde jsem skončila. Pomohl mi se posunout ještě dál a dodal odvahu k tomu pokračovat... Když mě nejvíc potřebovala, nebyla jsem tu pro něj v takové míře, jako on byl pro mě. Chtěla jsem po něm víc a víc a přehlížela jeho "křičení". Chtěla jsem spolehlivého klidného parťáka a sama jsem jím nebyla a neuměla být. Držel mě, a když potřeboval podržet, nechala jsem ho se topit. Hlavně venku a to se projevilo a projevilo se to rychle: "Ježiš to je blb, podívej se co zas děláš? vlastní stín?! přestaň! hned!". Hlavně když si myslíte, že to na vás hraje protože je " moc línej, moc těžkej... chlaďas", ale on se opravdu bojí. Není to nedostatek autority... je to nedostatek poslouchání ze strany jezdce. Nevyřeší to razantnější pobídka, klidné mluvení.  Vyřeší to činy a tak se také stalo... Dnes jsme jeli na vyjížďku. Věděla jsem, že si rád zaběhá, a proto jsme jeli na louky (sice jsou pod vodou, ale to nám nevadí- děkuju ♥). Všechno bylo před tím, než jsme vyšli, v klidu. Opravdu jsme šli spolu, ne každý za sebe a bylo to znát. Až jsme přešli most, nasedla jsem a dotáhla Míšánka ze sedla. Šel krásně v klidu a čekalo nás první kritické místo,betonová cesta mezi dvěmi jezery.Vždycky je tady nervózní a nemá to rád. Dostává se zase do stavů, které ho drží třeba i deset minut a postupně se to nabaluje.Ještě před tím, než jsme tam přímo dojeli jsem sesedla, nenechala ho, aby se táhl až metr za mnou a šli jsme SPOLU přes tenhle můstek, jak by se to dalo nazvat. Přešli jsme ho v klidu,jako snad ještě nikdy. Žádné funění, žádné čučení, jen my dva... Za můstkem jsme nasedla a my pokračovali v cestě na louky. První louku jsme přešli víceméně krokem maximálně klusem, protože kaluže, které tam byly ve čtvrtek stihly zamrznout a vody stihlo přibýt.Druhou louku jsme nacválali. Míšánek nerad cválá, o čemž jsem vás také informovala, ale poslední dobou koukám, že spíš nerad kluše a cválá jen děsně neomaleně, což se dnes nekonalo. Šla jsem přímo z lehkého klusu do cvalu v honebním sedu a Míšánek se pode mnou houpal v hezkém cvalu jako ještě nikdy. Přestože jsme nešli z nijak rychlého klusu, nebyl nějak rozhodnutý běžet, prostě skvělé. Takhle jsme překonali i poslední louku. Jeden zlozvyk musíme odbourat, ale to je už " jen" o vyježdění, nechce cválat středem, ale stáčí se ke krajům (cválávali jsme doteď spíš po cestách). Přemýšlela jsem nad tím, kam dál a Míšánek šel už nabušeněji, ale nebál se. Lekl se jednou něčeho, co tam nebylo, zastavili jsme, chvilku jsme mu povídala a zase jsme v klidu pokračovali dál (dřív ho takové leknutí drželo opravdu i deset minut a pak se třeba ani vůbec neuklidnil a jen se to prohlubovalo a nabalovalo). Zpátky to byl hukot jako posledně,děsně mě to baví a asi i jeho. Dnes jsme trošku nevychytali trasu a jeli jsme plnou parou přímo do té zamrzlé vody na které byla tvrdá vrstva ledu. V tu chvilku jsem zpanikařila a Míšánka škubla do strany. Oběhl to ve cvalu a plynně pokračoval dál. Hlavou vám toho letí spoustu, pocity jsou různé ale k tomuhle snad jen:"Díky kamaráde, jseš borec!"... Zbytek po cestě domů jsem před můstkem zase sesedla a vlastně jsem sesedala hned několikrát, abych tu byla pro něj, když to nejvíc potřeboval a nebyl si jistý. Vyplatilo se to, dokázal se uklidnit během pár sekund i v případě, když se třepal vojenský stan, když setřepával jeden pán sníh. Zase vykulené oči, zase všechno špatně. Prvně jsem ho zaměstnala, nenechala vlát za sebou, a když jsme stan míjeli, byl uvolněný a spokojený a já mohla zase nasednout...

Možná jsem špatným jezdcem a špatným příkladem toho, jak by to mělo vypadat, ale to je jedno... chci tu pro něj zase být, když to bude potřebovat, podpořit ho v tom a nehodit ho do vody a nechat ho plavat... nechci se ohlížet na to, co si myslí ostatní a chci jednat tak, jak je to zrovna nejlepší v zájmu svého nejlepšího kamaráda. Chci zase dělat věci proto, že mě to baví, dělat je pro něj a pro sebe a ne pro ostatní jako jsem to dělala částečně doteď...nechci psát, že doufám, že už teď všechno bude jenom lepší, protože určitě nebude, ale jsem si jistá, že SPOLEČNĚ se přes to přeneseme a začneme nový příběh, novou kapitolu a otevřeme nové dveře...Tímto bych mu chtěla moc poděkovat chtěla bych poděkovat i vám za to, že jste tu s námi byli téměř dva roky. Jenže jsem zjistila, že jsem tím silně ovlivňovaná a ovlivňuji tím i jeho a to už nechci. Proto se s vámi loučím...Dělejte to, co vás baví, dělejte to pro sebe. Tak ahoj :) ♥

Jen tak- něco málo o našem ježdění/neježdění

Strašně dlouhou dobu jsem řešila, jak na koni sedím jestli dobře nebo špatně.  Jak dávám pobídky, kde dávám pobídky, a protože jsem spíš nejezdec  nebo jezdec čistě vyjížďkový, učila jsem se společně s Míšánkem. K pochopení všeho toho, co ze sedla potřebuji, mi pomohla práce ze země. Koně jsem si naučila na pobídky reagovat už předem ze země a začala jsem postupně chápat, co se určitou pobídkou holení myslí, a jak to koni vysvětlit srozumitelněji než klasickým vyježděním- pomoct si hůlkou. Když pochopíte složení daného ohnutí, "zabudujete" tlačítka na ustupování a potom tyhle dvě věci spojíte dohromady, začne to dávat smysl. Možná, že teď nejezdíme podle představ jezdeckých trenérů, ale nastavili jsme tlačítka trošku jinak, pochopil je i Míšánek i já, a proto můžeme v práci ze sedla dál pokračovat. 

Hlavní věc ve které se musíme zdokonalit je uvolnění krku, a protože je Míšánek línější, musíme na to jít trošku jinak (protože když se "zasekne" tak s ním nikdo nehne... takhle jsem ho pokoušela na jízdárně a neprošlo mi to...) Pokračujeme s ohýbáním a protahováním, snižováním a je spoustu dalších věcí, které nás ještě čekají, než se k něčemu dopracujeme. Strašně se mi líbila fráze tréninku s drezurní trenérkou: "Je to takový uzlíček stuhnutých svalů a ty ho teď musíš rozpracovat" (taky to bylo jediné, co se mi na tom líbilo, protože jediné co jsme se naučili bylo:"pobíídkáááá pobííídkáááá a ještě! bič, víc holeň" a já si myslela:" tenhle kůň má naučenej každej krok a vy si myslíte, že když mu tam teď dám holeň, kterou se nikdy neučil, tak půjde?!" ), protože to je přesně to, co Míšáek potřebuje. Potřebuje zjistit, že přestože je děsně krátký, může využít celé délky svých nohou, celé délky svého krku i zad, a že když nebude strnulý  a všechno natáhne, půjde se mu víc s lehkostí, víc ochotně a víc pružně :)

Plán máme a teď už ho "jen" realizovat ( tohle mi ze sedla nikdy nešlo... něco realizovat :D). Popřejte nám štěstí, budeme vás informovat :) 

 Motivace

 I takhle umí chodit... pravda, tohle už je trošku extrém jakože:"já bych ale běžel!"

Nohy všude, ruce všude a přece se domluvíme i na kruhu s hlavou pěkně v linii kruhu... teď už "jen" víc dolů :)

Návody na internetu- koně nejsou stroj

Ahojte, vítám Vás u dalšího článku a tentokrát budu psát o tématu, který si mnohdy ani neuvědomujeme a je velmi důležitý.

Přirozená komunikace jako taková je v dnešní době docela dost známá, vede se na toto téma spoustu debat např. zda-li je správné na koně působit tlakem, jestli je dobré koně odměňovat, co to ta přirozená komunikace vlastně je? Spousta lidí dnes dělá "PK", hlavně na facebookových stránkách, kde si slečny vezmou koníčka na napojení, do kapsy strčí rohlík a mají "napojeno", napíšou k tomu nějaký sladký popisek a šupnou to na stránku. Tady bych zase mohla rozebírat vliv jejich příspěvku, protože si to nepíší do deníčku, ale píší to stovkám lidí. Proto se ani nedivím, že spousta lidí má přirozené komunikaci a práci ze země odpor. Asi bych taky měla, kdybych ji neznala a s některými lidmi v tom, že je to hrozně trapné i souhlasím, protože v podání rohlíku v kapse nebo arogantního dohadování s lidmi o tom, že jediná přirozená komunikace je správná, se mi už dělá snad i zle.

Problémem je to, že přirozená komunikace nezahrnuje jednotlivé cviky. Dalo by se říci, že tyto cviky prohlubují komunikační prostředky a umožňují koně formovat nenásilnou cestou. Celá komunikace je založená na tlaku a povolení, dostatečné pochvale, pozorování svého koně, respektování jeho názoru, práce s jeho názory a našla bych spoustu dalších, které vedou k porozumění a pohodlnému soužití nás, koně a člověka, jako celek. To znamená, že koni vysvětluji tlaky v jednotlivých situacích (ustupování zadku ode mě), postupně ověřuji, jestli je opravdu chápe (ustupování z jiné pozice, než ze které se to zprvu učil je velmi účinné). Některým koním zabere tohle pochopení jen pár minut a jsou dostatečně jemní na to, že se zjemňovat nemusí (což není náš případ, protože jsme zjemňovali téměř doteď). V tenhle moment se vrháte do složitějších situací, snažíte se najít pojítka ze sedla a vlastně v ten moment, až přijdete na to, jak se se svým koněm opravdu domluvit, jak mu dané věci vysvětlit a potom je používat v praxi, jste se do toho opravdu ponořili a jste se svým (i cizím) koněm schopni řešit věci i "za pochodu"

"A jak jsi ho to teda naučila?", kdybych napsala:"Postupnou prací", tak ten, kdo sedí na druhé straně u monitoru asi odpadne... jenže ona je to pravda. Pod každým, byť jednoduchým "cvikem" se skrývá spoustu dalších, ne podřadných, ale naopak velmi důležitých kroků. bez kterých to prostě nefunguje. Není to tak, že zabudujeme tlačítko, pak ho zmáčkneme a kůň začne chodit ve volnosti na kruhu. Skrývá se pod tím správné vyslání, zmenšování a zvětšování kruhu, přivolání, reakce na pohyb, pochvala a v první řadě zájem koně být s námi, protože to je jediné "lepidlo" které v ten moment máme. Jenže vysvětlete to tomu, kdo sedí na druhé straně a chce to taky zkusit. Výcvik koní není jako výcvik psů, není to o tom, ho naučit všechno naráz, je to o tom, naučit ho kroky, které potom slepíte dohromady...Ráda si o tom s lidmi píšu, ráda jim poradím, ale když mi píše někdo, kdo se touhle cestou vůbec neubírá, nemá o tom ani ponětí a chce návod, vždy mi hlavou letí:"kůň není stroj, nemusí to fungovat, nemá čudlíky, je to spoustu práce, není to jen tak..." Napíšu něco docela obecného, to co fungovalo u nás a modlím se... protože přesně tak, jak články a příspěvky ovlivňují lidi, tenhle ovlivňuje cíleně, a proto často píšu, že pokud to nebude fungovat, tak vymyslíme něco jiného...Nejsem prostě zastánce návodu ve stylu: tady si ho chytneš, tady ho "začaruješ" hůlkou a je to ;)

Na internetu najdeme spoustu návodů na cirkusové kousky (CK), u kterých se ve většině případů píší i všechna rizika a návodů je víc... Jenže to je jako cvičení toho psa. Je mu jedno jestli stojíte vedle něj nebo před ním, jestli se na něj díváte zpříma nebo máte hlavu spíše skloněnou, jestli se pohybujete svižně nebo spíše ospale...protože tohle všechno dobrou komunikace nebo nedorozumění ovlivňuje. To, že člověk stojí o třicet centimetrů víc vlevo na levém kruhu kruhu znamená, že se mu kůň snaží vyrvat lonž.To, že stojíme moc daleko ovlivňuje ustupování zadku tak, aby se předek nehýbal. To, jak se na koně díváme ovlivňuje přivolání a spoustu dalšího... proto je složité to vysvětlovat přes internet, protože to taky kvůli těmhle nepatrným nepřesnostem nemusí vůbec fungovat. Pro dobrou komunikaci hledejte princip, snažte se nad tím přemýšlet, všechno je to strašně jednoduché, když připočítáte působení a uvolnění tlaku+ uvolňování prostoru (třeba když stojím u přední nohy, dávám možnost hýbat se zadku, jsem za "koňským rovníkem"- z této pozice koně vysíláte dopředu, tím zamezím tomu, aby mi kůň couval nebo chodil předkem a můžu vesele ustupovat zadkem). Samozřejmě základní principy jsou jasné, ale jakmile je pochopíte (pochopíte proč?) a naučíte sebe i svého koně v téhle mluvě pracovat a přemýšlet, nebude pro vás problém zdolávat i ty nejtěžší překážky, vyrovnávat se s problémy, popřípadě pomoct ostatním. Z většiny návodů je proto dobré, vzít si ten princip popřemýšlet nad ním, napasovat si to na svého koně, zkusit to, popřemýšlet nad tím, proč to nefunguje, opravit to a zkusit znova, popřípadě nechat tomuto chvilku čas, protože ještě nejste OBA připravení.

Toliko má rada pro vás :) ono vzít si z každého návodu a úvahy něco a potom to slepit má také něco do sebe a je to mnohdy opravdu funkční, protože jste nad tím prvně přemýšleli,(jestli je to dobré, proč je to dobré, jestli jste na to momentálně připravení, co by vašemu koni nevyhovovalo, jak to nahradit, jak to udělat) a ne to jen bezmyšlenkovitě aplikovali jako recept na bábovku, nebo návod na nový telefon nebo spotřebič.... Koně nejsou stroj, naučme se je tak vnímat a brát.

ranč  Loučka - léto 2014

HIMMP- How I met my pony: Čenda

Příběh o tom, jak jsem poznala Čendíčka našeho miniponíčka :)

Byla jsem první týden doma po operaci zlomené čelisti a to, že jde Ida do světa, bylo už jasné. Poníčky jsme hledali, už když jsem byla v nemocnici, ale většina z nich byla přes celou republiku a pak tu byl jeden malý, tlusťoučký, bílý poníček s ohromně krátkýma nožíčkama. Na fotkách byl opravdu krásný, ale moc jsme neměli v plánu tam jet, rozhodně ne necelou hodinu po té, co se Ida odvezla a my vyjeli do Dolních Bojanovic přímo od ohrad ještě s trenérkou a jejím manželem, prý jen tak se podívat...

Cestou jsme si povídali o tom, jak trenérčin manžel Viktor držel Idu při sedování, a jak "vykrýval" její ataky a hrozně jsme se tomu smáli :D (Idunka neměla ráda jehly.... hrozně neměla ráda jehly a všechny dokotory s nimi). 

Čendíček bydlel v řadovém domku a sloužil jako dobrá sekačka a kamarád pro psy. Když jsme přijeli a paní zavolala na Čendu a naráz vykouklo něco v podobě hrocho-slono-poňovitého, neuvěřitelně vyžraného s tak malýma ušima a krátkýma nohama, tak se trenérka neudržela a začala se hrozně smát. Moc nevím, jak popsat své pocity, když vás bolí pusa, mrzí odjezd koně a naráz vidíte takovéto (nedá se říct poník) stvoření, pocity se začnou mísit. Kolem poníka se nás rozestoupilo pět a jen co nás viděla, tak někde z chlupaté koule vykoukly vytřeštěné oči a Čenda začal couvat. Paní říkala, že je spíš bázlivý, ale opravdu hodný, ne jako ti ostatní poníci (s čímž se dalo souhlasit, protože záda měl jako Míšánek :D). Ukazovala nám "lonžování" vždy pár kroků na jednu stranu a potom hekticky změnila směr na druhou, Čenda se spíš valil než šel. Bylo vidět, že s paní je celkem v pohodě a nedělají mu dobře ostatní lidi a razantní zacházení. Neměla jsem sebou ten den nic, takže jsme se podívali, jak takové stvoření vůbec vypadá, nastoupili do auta a odjeli... Nebylo to zrovna ideální snad ani to, co jsme si představovali. Ponik  byl opravdu vybátý a na přidupnutí rychle s vytřeštěnýma očima zacouval, takže prostě NE! NE! tohle nechceme, co když bude útočit ze strachu? prostě NE!

Celou situaci změnil poníček, na kterého jsme se jeli podívat. Tříletý hřebec. Krásný, malinký, na fotkách roztomilý a černý ♥ Tenhle poník patřil slečně, která si ho vzala ze špatných podmínek, a když jsme přijeli, tak nám řekla, že nechce lhát a prodávat zajíce v pytli, a tak jsme se toho dozvěděli víc, než bylo třeba. Celé to podivně začalo větou:"Dáme mu udidlo, on se zaměstná a nebude chtít kousat", což přejdete, protože kdyby měl být jinak v pohodě, tak to nějak zpracujete. Poníček byl na vodítku hodný, hrál si s udidlem a slečna dál pokračovala ve vyprávění jeho historie, kde se objevilo:"... no a kdybyste si ho náhodou vzali, tak si dávejte pozor, protože dřív skákal lidem na záda...". To je ten moment, kdy na sebe s mámou vrhneme ten pohled a zakroutíme hlavou. Po krátkém okruhu nám bylo jasné, že tohle opravdu nebude poník pro nás a ještě to vyšperkoval, když se začal vztekat na popud toho, že kolem nás prošel mamčin přítel Vláďa. No nic, tak ještě popracujeme a pojedeme domů. No konec... poníček neustupoval ani na tenisový nápřah, podupával si a házel hlavou, na kruhu si vyhazoval, tahal a po předání zpět slečně se tvářil úplně spokojeně, prostě jako:"Tohle je moje panička, díky bohu, ta paní na mě byla strááášně zlá!" :D (v tuhle dobu padlo:"Přijdu si, jako kdybych někam dojela, zmlátila koně a odjela...." :D :D :D)

Po tomhle bylo celkem jasno, protože jsme konečně viděli, jak takový poník opravdu vypadá a Čenda byl oproti němu andílek. Sice se bál, ale bylo to pořád menší zlo než to černé třeštiprdlo :) Jeli jsme se na Čeníka podívat ještě podruhé, to už jsem pro něj měla ohlávečku, dovezla jsem hůlku a kokinka, Mazlili jsme se, seznámil se s hůlkou (nikdy nezapomenu, jak ji ta paní vzala a začala po něm jezdit tou hůlkou tak rychle, že to vypadalo, jako kdyby se nestihl ani nadechnout :D ). Potom jsme se ještě dívali, jak běhá společně se psy v zahradě. 

Nebyl to ideální poník, nebyl to ani ideální příběh a ani ideální situace, ale možná o to větší zábava je to měnit v ideální :)

Další zkouška přišla, když se měli seznamovat s Míšánkem, přece jen by ho mohl jedním kopem zabít. Čenda mu může doteď běhat kolem nohou, kousat ho do nich, kousat ho do zadku a jediné co schytá je kousanec zpátky a ani to ho neodradí od toho, aby provokoval dál :D

Tak teď už snad jen říct, že s výběrem jsem spokojená, i když občas lituju, že na něj nemám tolik času, kolik by si zasluhoval. Přesto se z něj za ten rok stal správný sebevědomý poník. Má srovnané oba chlaďásky a ochočené na hlídání, když spinká (co kdyby ho náhodou chtěl někdo ukrást?!).Ochočil si paničku a každou návštěvu si získá během pár minut. má rád lidskou spolčenost, spoustu jídla a je pro každou špatnost :) Zatím není kam spěchat. Tenhle rok bude mít 6, což je krásný věk. Jezdit se na něm stejně nebude, někdy třeba zapřahat a je důležité, aby se z něj stal další spolehlivý parťák :)

 Čenda a jeho kamarádi

 Druhá návštěva. Spokojený poníček kouká po něčem, co by mohl ještě sníst :D :)

 Čendíček rád pusinkoval a dělá to dodnes :)

 Budeme kamarádi... už se těším, až přijedeš k nám

 Čenda a první týdny u nás :)

 Vyhledávám lidskou společnost :)

 V létě jsem byl šikovný na kurzu na ranči Loučka :)

Jsem pro každou špatnost

Čenda tak, jak ho máme rádi ♥

Něco mi uniklo?

Poslední dobou máme celkem problém. Ze země je Míšánek skvělý, hodně se zlepšil, rád mě vidí, vrátila se mu chuť k práci, ale asi všechno má své pro a proti. 

Začalo to celkem nevinným lekáním v terénu, které vyústilo v celkem nervního koně. Z mého flegmatického koně se stal citlivý svižný koník asi po všech stránkách a teď je na mě se s tím vyrovnat a zpracovat to zase do té podoby jako byl dřív. Když se vrátím zpět, strašně mi vadlo, že by do sebe nechal kopat, že bych na něm mohla poskakovat a nic. O pobídkách sedem jsem si mohla nechat zdát a teď ,když už to jde, tak to sebou přineslo spoustu věcí, které se mi nelíbí, se kterými jsem nepočítala, a které mě absolutně vyvedly a stále vyvádí z míry. Otupovat ho zpátky je blbost nebo spíš to není řešením, ale potlačením problému a také tlačit něco zpátky, když jste na tom dlouho pracovali je prostě blbost. Cítím se, jako kdybych zklamala jeho, zklamala sebe a zklamala i vás. Částečně je to určitě způsobené mnou, protože je toho na mě poslední dobou hodně i co se týče školy apod. ale opravdu se vždycky moc snažím být v klidu, uvolnit se, ale když vidíte ty jeho vytřeštěné oči, když vidí pána venčícího psa, nevíte jestli se máte smát nebo brečet nebo co... Po pár měsících, co to takto funguje je mi jasné, že ignorovat tenhle problém prostě nepomáhá a sám se nevytratí a spíš ze zhorší. Může to být způsobené prakticky čímkoliv od zjemňování, přes změnu ve stádě (kdy už Míšánek vede dva koně a je pro něj už rok změnou to, že on vede a neposlouchá kobylu) a také změna místa, protože před tím měli výběh přímo u silnice a byl se všemi rušivými podněty zcela ztotožněn a nevadili mu, Hodně mě to mrzí a nemám ráda ty kecy o důvěře, ale v tomhle jsem si celkem jistá. Je to jediný kůň kterému můžu věřit, který když se něco děje dívá se prvně na mě a ne na koně. Nechci to psát nějak namyšleně, ale za tu dobu, co jsme spolu se prostě nestalo, že by udělal něco kvůli tomu, že by mi nevěřil. Spíš je to venku celkem naopak, chodí se za mnou schovat.

Včera jsem se o tom už zoufalá bavila s mamkou a obě jsme usoudily, že je třeba teď práce nechat. Tím myslím cílené tréninky a raději se chodit projít. Trávit čas spolu, jako opravdu spolu (a ne kydáním) a dát to zase do pořádku. Když jedeme s jiným koněm, tak je v pohodě. Sice kouká, ale je v pohodě. Nicméně se nechci vázat na ježdění s někým, protože on se sám venku leká ještě k tomu jeho lekání je možná tak přičupnutí, funění a žirafí krk, kdy vidí někoho jít proti nám... a to vlastně pořád ještě není tak strašně, ale problém to je. 

No tím bych to tak nějak ukončila, držte nám palce, snad to bude zase dobrý :) .... musí být :)

(hrozně mi to leželo v hlavě, protože vám píšu o většině našich problémů a nestydím se za ně a chci abyste o nich věděli, protože nic není dokonalé, tak jak se zdá, všichni dělaj chyby a nechci být za toho člověka jako je spousta adminek. Uvědomuju si, že tím, co píšu a tím co říkám, ovlivňuju další lidi, a proto vám to chci psát upřímně a otevřeně tak, jak to doopravdy je a ne tak, jak to na facebooku vypadá ;) :) )

Jak jsme promokli- první (a asi i poslední) sněhové focení

Včera jsme byli fotit za celkem slušné vánice. Míšánek se zase předvedl a po týdnu nic nedělání se mu na poli víc než líbilo. Pravda mě už moc ne, protože bez sedla toho moc neodpracujeme, takže jsme si spíš zaklusali, udělali pár kroužků a jeli promočení a zmrzlí domů. Velký obdiv patří fotografce, které jsem psala na poslední chvíli, a která i přesto došla a mrzla společně s námi. Fotečky se moc povedly a budou postupně přidávané na facebookové stránce nebo budou použité tady na blogu k článkům :) takže tady malá ochutnávka :)

Kéž by takhle chodil pořád, ale už se na tom pomalu, ale jistě pracuje. Klus už byl včera moc pěkný a dal se krásně vysedět "bez drncání" :)

Ne kvantita, ale kvalita dělá dobré koně

"....kvalita, ne kvantita, dělá dobré koně..."

Článek budu pod dlouhé době směrovat k jednomu poznatku, ale jako první vám popíšu dnešní trénink...

Protože jsem dnes měla spoustu času, ve škole máme už uzavřeno a test mám zítra jen jeden, vzala jsem si  Míšánka (nepracoval už zhruba týden a půl) po večeři na protažení a snižovaní hlavy, které poslední dobou pečlivě trénujeme v boxe. Každý trénink začínám téměř stejně a Míšánkovi to nevadí, protože se při těchto cvicích dobře koncentruje a pomine fakt, že jsem před chvilkou protahovala za pamlskem, že jdou koně už jíst seno, a že už se stmívá a jemu už se nechce (což se také stává, tedy teď už ne a to právě kvůli tomu, kam směřuji...) Ustupování zadkem a couvání je samozřejmost každého tréninku a od prázdnin se podobným cvičením stal i překrok, kde pracujeme hlavně na správném poskládání nohou a zjemnění. Překvapení nastává v okamžiku, kdy po dlouhé době bez tréninku, bez toho oťukávání a procvičování, kůň začne dělat překrok na zvednutí hůlky a zamlaskání.  Protože je to přesně to, co jsem chtěla, cvik opakuji ještě na druhou stranu a nechám to být. Pokračovala jsem tentokrát s ustupováním předku. Tohle jsme nikdy cíleně netrénovali, ale něco mohl znát ze hřbetu. Bylo to další překvapení, kdy jsem dala hůlku k pleci (nepřiložila) a začala ustupovat do strany. Míšánek se okamžitě chytil a tak ,stejně jako překrok, jsem po obou stranách nechala tohle cvičení být. V ohýbání už je frajer a na rozvlnění otěže se krásně ohne a díky protažení halvu pěkně uvolní a po pár ohybech ji dá moc pěkně pod úroveň kohoutku (otázka spíše fyzická než tréninku). Posledním cvičení bylo snižování hlavy na otěž, které začínáme dělat ze hřbetu zatím jen když stojí, aby si zvykl na pobídky. Hlavičku dává krásně dolů a pomalu začínáme propojovat i s pobídkou holeněmi, která bude později hodně důležitá. Celý trénink prokládám pochvalami, kdy ho nechám přežvýknout, přemýšlet, dám mu větší prostor, protože je toho celkem dost i když se to možná nezdá. Tohle zabere bezmála 15 minut.

Absolutně jsem se nadchla. Hlavou mi během pár minut prošlo tolik myšlenek, které by stály za sepsání, ale pamatuji si jich už jen pár a "motto" na začátku článku je právě ta myšlenka, která mě oslovila snad nejvíc, protože ji vidím čím dál tím víc hlavně na Míšánkovi. Po dvou letech  pro nás začal "pracovat čas". Není to hloupost? Když se vrátím k jaru minulého roku... Chtěla jsem Míšánka naučit překrok, ale nebyl připravený a z celého toho zvyšování tlaku a snahy o to, mu vysvětlit co má dělat, vzešla jasná bitka, kdy byl kůň v rozpacích a koukal na mě, já na něj, já nechápala, jak mu to mám ještě říct, on nechápal, co mu říkám a díky těmhle 10 minutám našeho života jsme se posunuli zpátky. Vykašlala jsem se na to. Vrátila se na začátek a místo jednoho velkého HOP jsem z toho udělala kroky, pokračovala jsem v ustupování zadku, dělali jsme pokroky na kruhu a překrok jsem vypustila... Slevila jsem. Opustila požadavek, který zatím nebylo možné splnit. Trvalo tři měsíce, než jsem to zkusila znovu a ono to šlo. Naráz to šlo, naráz věděl, že se jde do strany, že je ta pobídka tady. Ta radost byla snad nepopsatelná, protože když jsem očekávala výsledek na jaře a nedostala ho, bylo to celkem zklamání a pak, když se vám to (tím myslím koně a vás) podaří z "voleje", jste neskutečně pyšní. V tenhle moment na tom můžu začít pracovat, v tenhle moment byl připravený a udělal to správně... nebylo to drilem, bylo to časem. Každý trénink, když se nám něco povede, se nadchnu a říkám si:"to musíme procvičovat" ... jenže vždycky je to ta největší chyba. Nevyhovuje mu to. Jsme spolu denně v kontaktu a i kdybych pracovala ob den bylo by to moc. Moc paničky, moc tréninku, moc přemýšlení a moc velká, dalo by se říci, citová zátěž (protože ať chcete nebo ne, tahle práce ze začátku nečerpá z fyzické stránky koně, ale té psychické). Čím víc jsme pracovali, tím víc si to z té práce bralo zpátky, tím víc toho ubývalo z opravdového Míšánka... jako každý koňák mám nějaké cíle, možná že ale ne jako každý koňák jsem ochotná slevit z toho, co chci a počkat, až mi to kůň dá za nějaký čas postupnou přípravou a prací kolem toho. Dalo by se říci, že je to takové nepřímé učení, jehož výsledkem je nejen dosažení cíle, ale i neskutečná radost, kdy pominete tu přípravu kolem a máte pocit, jako by to ten kůň udělal sám a nejste daleko od pravdy...Přestože pracujeme celkem málo, každý trénink jsme o kousek blíž k cíli. Přestože pracuji v kroku v ohradě, každý trénink jsem o krok blíž cvalu už jen proto, že mu dám dostatek času a budu se zabývat podstatnými detaily... to je to krásné umění, vidět každou část, ne celek, dát koni čas, který potřebuje, připravit sebe i jeho, nebrat to jako mrhání a zbytečnost a až se dostaneme sem, kdy čas bude pracovat pro nás, kůň nám ten cíl dá bez toho, aby ztratil kousek sebe o což bychom ho snad neměli ani žádat, protože on to po nás také nechce.

Tady ještě fotka Míšánka v boxe po dnešním tréninku. Prtožoe byl hodný, dostal na konec kokinka a to jeho oblíbenou suchou patku z chleba. Tak zase za týden? :) ;)

recenze #1- provazová ohlávka od značky Bang

Všechny vás vítám u nového článku a tentokrát to bude recenze na ohlávku vyrobenou firmou Bang hand made (http://www.banghandmade.cz/cz/)

Jsem fanouškem barevných věcí a přesto jsem si objednala úplně obyčejně černou, protože je absolutně nesrovnatelná materiálem. Už jednou jsem dělala recenzi na téma Aiva vs. Toricon, ale to jsem ještě nevěděla o značce Bang. Ta by je totiž materiálem převálcovala na celé čáře. U Aivy jsem vždy objednávala s jádrem, protože se to méně vytahuje a je pevná nebo jsem si to alespoň myslela. S ohlávkou od Bangu jsem se prvně setkala na brigáde na farmě Alpace v JH, kde měli výrobky jen od této značky. Vodili na nich jak cobíky, tak poničku, ohlávky drželi i přesto, že už je nějaký ten pátek měli a vypadali pořád jako nové, přestože se často váleli na jízdárně a využívané byly denně několikrát a abych tady nemluvila jen tak "do vzduchu" přesuneme se trošku ke konkrétním, výše zmiňovaným věcem :)

Materiál, barvy, velikost

Když jsem se dívala na eshop Bangu, měli na výběr s jádrem či bez, ale protože jsem šla už přímo po ohlávce, kterou jsem v JH viděla, ani jsem se nad otázkou , jestli s nebo bez, nepozastavovala. Když jsem si ji objednávala, měli možnost tuším jen pěti barev a to: černé, červené, černo-červené a černo-zelené a černo-modré. Co se velikostí týče, díky předešlému zkoušení jsem měla jasno. Míšánek, jakožto koník s velkou kebulí (nylonovky velikost větší full a nejmenší x-full), má velikost 2- cob. Snesl by rozhodně i full, ale protože ji máme na ježdění, ohlávka musí sedět co nejlépe. Tímto bych chtěla říct, že pokud si budete objednávat ohlávku a chcete, aby koníkovi co nejlépe seděla, volila bych rozhodně atyp (velikost si naměříte sami), který také není problém objednat a je přímo součástí nabídky :) až potom co nám ohlávka přišla jsem viděla, co "ohlávka s jádrem" opravdu znamená.

materiál je velmi pevný, ohlávka se díky dobrému splétání jen velmi málo špiní, uzlíky si ani nehnou

správně uvázaný uzel, který díky velmi pevnému materiálu jen těžko povolí

i přes časté používání koncový oplet drží 

S Míšánkem tuhle ohlávku používáme spíš na ježdění a když chodíme ven. Ohlávka je díky pevnému materiálu, který je zajištěn jádrem, celkem dost ostrá a chce to opatrné zacházení, ale na ježdění je to ideální a s koníkem se domluvíte za použití jen velmi malého tlaku. Ještě se mi nestalo, že by se mi tahem otěže povolila a díky dobře zvolené velikosti se ani nepřetáčí. Takže za mě pracovní ohlávky už jedině z Bangu! :)

Důležitě odkazy: 

                        http://www.banghandmade.cz/shop/index.php
                       http://www.banghandmade.cz/shop/index.php?page=detail&id=50&str=1&skup=5&podskup=29

Krom toho, že se věnuji práci s koňmi, věnuji se také práci kolem nich.

pomocník Čenda, 

Moc často se nezmiňuji o formě ustájení ani podmínkách, ve kterých koně máme. Ustájení máme vlastní a to typu 24/7 s vnitřním i venkovním přístřeškem třemi seníky a třemi výběhy z čehož dva volně využívají a jsou víceméně propojené. Celý pozemek je do kopce, což je pro koně super, protože sami pracují se svaly na zádech, nestojí tolik ve vodě, protože voda ztéká, ale hlavně na podzim a v zimě bojujeme s blátem, ale to je (doufám) všude. 

Práce kolem toho je a není malá, a proto představa:"pokud nechcete ve stáji trávit tolik času, udělejte si 24/7 a máte vyřešeno" je pravdivá jen pokud koně vyhodíte na zimu na pastviny, do výběhu jim traktorem jednou za čas dovezete seno a o víc se nestaráte, což tak u nás samozřejmě nefunguje. Práci mám samozřejmě docela dobře usnadněnou například vyhřívanou napáječkou, takže vodu mají koně zajištěnou i v dny, kdy všechno ostatní zamrzá a také se vodou minimálně plýtvá. Zvláště v tyhle dny, kdy je bláto snad úplně všude je to ve výběhu téměř jako v tankodromu. Nedá se téměř nic. V tyhle dny dávám koním seno hodně do přístřešku, který můžu alespoň každý den vykydat, pozametat a uklidit, protože pokud vjedete do výběhu, tak z něj už nevylezete a už vůbec ne s naloženýma kolečkama. Kkoně mají seno celý den rozmístěno ve třech senících a pokud je škaredé počasí, dávám ještě jednu hromádku do přístřešku pro Lukáška, aby nemokl venku, když čeká na kluky a Míšánek ho nepustí ke gitterboxu. Množství sena je hodně závisle na počasí, protože když je zima a prší, koně se potřebují něčím zahřívat, a tak skoro celý den prožerou. Zase pokud zasvítí sluníčko, tak se třeba i celé dopoledne vyhřívají a sluní a sena tolik nesní. Stále mi ještě někdy chybí dobrý odhad, takže pokud dojdu ke koním a oni už stojí u brány, tak vím, že sena bylo málo a že už si čekají na další nášup. Přestože s koňmi moc nejezdíme, nebo jejich využití je snad ještě menší než u koní rekreačních (jednou dvakrát do týdne vyjížďka+ sem tam práce ze země), dáváme jim vojtěškové granule, sušené jablko a mrkev, dá také směs mořské řasy, česnek, vitamín C a ostropestřcový olej. Míšánek má po téhle stravě grošíky až na zádech a to i když má tak dlouhé chlupy teď přes zimu a je hrozně špinavý.

Někdy je to zdlouhavé a zrovna moc se to nehodí. Tenhle rok jsem v prváku a někdy je to řešení toho, jak všechno stihnout, dost náročné, takže někdy, když doletím ze školy, letím ke koním, pak zase domů k učení, padnu přímo od psacího stolu do postele, abych ráno mohla vstát a učit se na novo, abych mohla jít odpoledne ke koním, abych se stihla ještě večer učit něco jiného a abych zase mohla jít spát, protože ráno vstávám... no prostě trošku kolotoč na který si člověk buď zvykne no a nebo mu z toho hrábne :D (ano i tato možnost tu je :D ) Nicméně to za to rozhodně stojí. Od té doby, co máme koně téměř doma nebo spíše ve vlastím, se ten vztah posunul úplně někam jinam. Před tím, jsem mohla ve stáji trávit čas jak dlouho jsem chtěla, ale pořád to nebylo ono. Teď si to asi ani jinak nedokážu představit. S koňma jsem od okamžiku, kdy vkročím jednou nohou do výběhu. Všechno dělám s nimi a oni mi při tom asistují. Už víte, co od koní můžete čekat, jak na různé věci reagují a mnohem lépe pochopíte, co se snaží říct, když s nimi trávíte i jiný čas než na jízdárně, ať už je to v sedle nebo za země. V ten moment, až se člověk stane částečně také součástí stáda, pochopí... je to další střípek a dílek zapadající do nekonečné skládačky, která tvoří cestu opravdového porozumění...

večerní krmení- Luky už večeří skoro s klukama :)

Otevírání očí trochu jinak... protože IDA

Tento příběh mě bude snad doprovázet už napořád. Navždycky byl a bude tím, co ve vás zanechá ty nejhlubší vzpomínky ať už dobré nebo špatné...

Protože IDA

Ten den byl jako každý jiný. Stavěli jsme stáje a bylo u nás hodně lidí. Seděli jsme na dvoře, podzimní sluníčko se opíralo do plastové pergoly a my se sestřenicí jsme byly připravené vyrazit pro koně a přijet se ukázat a podívat, jak jim jde stavění hezky od ruky. Ještě si pamatuji, jak jsme po sobě kreslily fixovkama a jak jsem dělala různé hlouposti, protože by byl přece hřích, neužívat si tak krásný den, jako byl tenhle.

Když jsme dojely tam, kde jsme měli koně ustájené, musely jsme si pro ně jít do výběhu, který byl jen pár metrů od boxů. Sestřenice hned vyfasovala Míšánka a já si vzala Idu. Všechno šlo podle plánu. Oba jsme je sedlaly na dvoře a přišla se tam podívat trenérka s její fenečkou naháče. Ida se po ní rozběhla začala na ní předníma dorážet, což by ani nebylo tak zvláštní, protože to byla prostě IDA... 

abych mohla termín "prostě Ida" vysvětlit, vrátím se o trochu zpět. Asi tak o třičtvrtě roku od téhle události.

Idu jsme si koupili, když jí umřela její matka na koliku a zůstala by u postaršího pána sama. Všichni jsme ji moc dobře znali i všechny ty historky a zážitky o tom, jak ji kamarádka jednou skoro 4 hodiny pár metrů vedla, nebo jak psovi ukousla ocas a také o tom (toto jsem si mohla vyzkoušet a nebylo to zrovna příjemné), jak naháněla lidi a pak se je snažil nakopnout, vzpínala se proti nim a podobné. No nic, co se dalo dělat, nechat jsme ji tam nemohli a tak se všechno během necelých dvou hodin domluvilo, podepsala se smlouva a kobylka se vedla do stáje o vesnici vedle. Cesta probíhala až na pár vzpínacích a vykopávacích akcí (tímto strašně moc děkuju Vláďovi, který ji statečně vedl a dovedl) docela dobře. Stáj už byla nachystaná, kobylka se dala do boxu a tak to všechno začalo.

Krom zranění nohy o kterém jsme nevěděli, byla kobylka nebezpečná už přes dveře boxu kdy kousala, šklebila se a byla víc než neklidná. Ošetřování 10ti centimetrové díry do nohy proto nebyla zrovna ideální, protože o moc lepší její chování nebylo, když jste za ní do boxu vešli a ještě se jí snažili vymýt ránu na noze. Všechno se to tak nějak táhlo. Nepočítám-li to, že kobylka byla taktéž díky její povaze téměř necvičitelná. Nevyrůstala ve stádě a byla od malička jen s matkou a stádovou hierarchii těžce ignorovala, Když  jsme se do toho nějak dostaly a začaly se společně učit úplné základy práce s tlaky stalo se, před očima mojí mámy, že jsme chodily na vodítku, ukazovaly mamce, jak moc je šikovná a naráz se nestihnete ani nadechnout a kobylka už vedle vás stojí na zadních, pak na předních a zadníma si to pere těsně vedle vás. To samozřejmě nechcete nechat jen tak a po řádném vymezení osobního prostoru pokračujte dál v plynulé chůzi, uděláte kolečko a je to tu zas: zadní, přední, zadní... To už sundáváte ohlávku provazovou a nandáváte její krásnou, první a také poslední eskadron ohlávku a doufáte, že se to nebude opakovat. No a jak se říká, do třetice všeho dobrého i zlého je to tu zas... Po těchto skokových kreací, kdy se naštěstí ani jednou netrefila, byla vyslána na nedlouhou cestu směrem inzerát. Obrečela jsem to už tehdy. Nebylo do inzerátu moc co napsat a proto bylo psáno jen:"...pro zkušeného jezdce..." Protože se nikdo na inzerát neozval a ani se nedivím, nevzdávali jsme to a kobylka měla jít na převýchovu, ze které byla i velká šance, že už se nevrátí, protože dlouhodobý výcvik by byl nákladný... Týden před odjezdem se to všechno zvrtlo. Byla jako normální kůň až to bylo nenormální. Mohla jsem ji vzít napást, vzít s Míšánkem na procházku, mohly jsme pokračovat v práci a tak Ida nikam nejela. Přes prázdniny, jsme téměř z "voleje" obsedly, absolvovaly první kurz, vyjížďky, první klus. Idunka chodila na zavolání, když jsem přišla do výběhu, jezdila s náma na vyjížďky a já půjčovala Míšánka kamarádce, protože Ida byla prostě báječná. Je to něco, co si člověk vychová k obrazu svému a to se mi děsně líbilo a pravděpodobně i jí, protože se po dvou měsících chovala jako zkušený provozák pro děti. Tady už bych snad mohla pokračovat v příběhu, kterým jsem načala, protože fráze: "protože Ida" vznikla hned na začátku, kdy se chovala kobylka jako časovaná bomba o které nemáte nejmenší tušení, kdy zrovna vybouchne.

Ani to, že Ida nahání psa už nás prostě nemohlo rozházet. Byly jsme silný tým, nebo jsem si to alespoň myslela. Nasedly jsme se sestřenicí hned za bránou a vydaly se přes hlavní silnici. Tu už jsme zvládaly s Idou jako ostřílení profíci, ale kopcem, který následoval, jsem si nebyla úplně tak jistá. Byl dost příkrý a přece jen Ida ráda občas zakopla, a tak jsem raději sesedla, abychom se obě nerozplácly na betoně. Šly jsme jako první a dva metry za námi se loudal Míšánek se sestřenicí. Zrovna jsme si o něčem povídaly, smály se. Ida z kopce prodloužila krok, a tak jsme hned zastavila a zacouvala ji, aby věděla, že prvně jdu já a pak až ona. Všechno šlo podle plánu, zrovna jsme míjely takový plot z vlnitého plotu a pak už si toho pamatuji jen málo. Časovaná bomba vybouchla v nepravou chvíli. Ležela jsem na betoně. Bez helmy to není příjemný pád, ale asi o nic moc víc než s helmou. Kdo by to byl řek, že vás kopne vlastní kůň...když ho vedete... do hlavy. Moment, kdy prosíte, ať vám někdo řekne, že to není pravda, vidíte, jak se kobylka pase spokojeně na trávě a z pusy vám teče krev, která v sedě v předklonu odkapává na silnici a na kalhoty, si budu pamatovat prostě na vždycky...

Dál už se to odehrávalo klasicky. Cesta do nemocnice, cesta do stáje, cesta do nemocnice, operace dvojité fraktury spodní čelisti, odjezd vašeho miláčka, příjezd jiného miláčka a nový začátek... Jen bych chtěla říct, že ne všechno jde vždycky podle plánu nebo rozhodně ne tak, jak si myslíme a jak bychom chtěli. Těžké situace nás naučí nejvíc a ty, za které můžeme zaplatit životem, nám teprve otvírají oči. Proto ti Idunko děkuju, za neuvěřitelnou lekci, za kterou jsi mi dokázala ukázat, že se vyplatí bojovat i přesto, že je nejistý konec, že minulost už minula, že si všichni zaslouží druhou šanci a úplně nejvíc za to, že jsi mi otevřela oči ♥ 

venku bez sedla, cca měsíc po obsednutí

návštěva po úraze... už je pozdě holčičko ♥

1. vyjížďka ♥ děkuju ♥

A na závěr ještě mé nejoblíbenější: http://youtu.be/YB2KKU1Q4EA 

Úvodem...

"Jednou jsem si od svého koně půjčila svobodu. Od té doby se snažím najít způsob, jak se o ni společně dělit."

Mého nejvěrnějšího společníka se mi podařilo najít až na druhý pokus, Možná je dvojka osudová... Na cestě, kdy poznávám koně, kdy se snažím najít podstatu a něco hlubšího v oněch nádherných zvířatech a jejich duši, mě doprovází Míšánek. Nevím, zda bych si takového koně vybrala jako prvního. Tito koně mě předtím nikdy zvlášť netáhli a ani se mi nelíbili. Jako všechny malé holky, jsem znala vysoké hnědáky a ryzáky z mylných pohádek o velkých závodech a srdcervoucích koncích a pak jsem poznala jeho. On byl úplně jiný... přesný opak. Do jisté doby jsme spíš po cestách bloudili než nacházeli pochopení, nebo se mi to tak alespoň jeví. Za tu dobu jsme měli ještě jednu kobylku. Řekla bych, že až když stojíte na okraji propasti a volným pádem letíte dolů, když vás zradí váš nejbližší a to právě ona kobylka, všechno se spojí. Všechny myšlenky a úvahy, které jste doposud znali vám začnou tvořit cestu k novému poznání, k novým myšlenkám, k novému pochopení, k otvírání a zavíráni nových dveří, k novým zkušenostem. Stanou se možná víc než dobrým začátkem pro to, začít jinak a lépe, pořádně se do toho ponořit a najít v každé věci kterou dělám svou vlastní podstatu, najít kousky sebe... Na této nové cestě mě od podzimu roku 2013 doprovází nejen Míšánek, který se stal od té doby mým nejlepším přítelem a profesorem, ale také Čenda (minishetlandský poník). V roce 2014 také na podzim byla naše parta obohacena ještě o jednoho člena a to o dalšího chladnokrevníka Lukáše, který se stane věrným partnerem mé maminky.

Po zdlouhavém úvodu, ale ve zkratce řečeném příběhu, bych jen chtěla říct, že bych se ráda podělila o naši cestu a o zážitky s ostatníma. Pro mě má velkou cenu i to, že se nad něčím lidé zamyslí a vezmou si z toho to, co uznají za vhodné. Pro někoho se naše práce stane inspirací, pro někoho odstrašujícím příkladem...