Otevírání očí trochu jinak... protože IDA

Tento příběh mě bude snad doprovázet už napořád. Navždycky byl a bude tím, co ve vás zanechá ty nejhlubší vzpomínky ať už dobré nebo špatné...

Protože IDA

Ten den byl jako každý jiný. Stavěli jsme stáje a bylo u nás hodně lidí. Seděli jsme na dvoře, podzimní sluníčko se opíralo do plastové pergoly a my se sestřenicí jsme byly připravené vyrazit pro koně a přijet se ukázat a podívat, jak jim jde stavění hezky od ruky. Ještě si pamatuji, jak jsme po sobě kreslily fixovkama a jak jsem dělala různé hlouposti, protože by byl přece hřích, neužívat si tak krásný den, jako byl tenhle.

Když jsme dojely tam, kde jsme měli koně ustájené, musely jsme si pro ně jít do výběhu, který byl jen pár metrů od boxů. Sestřenice hned vyfasovala Míšánka a já si vzala Idu. Všechno šlo podle plánu. Oba jsme je sedlaly na dvoře a přišla se tam podívat trenérka s její fenečkou naháče. Ida se po ní rozběhla začala na ní předníma dorážet, což by ani nebylo tak zvláštní, protože to byla prostě IDA...

abych mohla termín "prostě Ida" vysvětlit, vrátím se o trochu zpět. Asi tak o třičtvrtě roku od téhle události.

Idu jsme si koupili, když jí umřela její matka na koliku a zůstala by u postaršího pána sama. Všichni jsme ji moc dobře znali i všechny ty historky a zážitky o tom, jak ji kamarádka jednou skoro 4 hodiny pár metrů vedla, nebo jak psovi ukousla ocas a také o tom (toto jsem si mohla vyzkoušet a nebylo to zrovna příjemné), jak naháněla lidi a pak se je snažil nakopnout, vzpínala se proti nim a podobné. No nic, co se dalo dělat, nechat jsme ji tam nemohli a tak se všechno během necelých dvou hodin domluvilo, podepsala se smlouva a kobylka se vedla do stáje o vesnici vedle. Cesta probíhala až na pár vzpínacích a vykopávacích akcí (tímto strašně moc děkuju Vláďovi, který ji statečně vedl a dovedl) docela dobře. Stáj už byla nachystaná, kobylka se dala do boxu a tak to všechno začalo.

Krom zranění nohy o kterém jsme nevěděli, byla kobylka nebezpečná už přes dveře boxu kdy kousala, šklebila se a byla víc než neklidná. Ošetřování 10ti centimetrové díry do nohy proto nebyla zrovna ideální, protože o moc lepší její chování nebylo, když jste za ní do boxu vešli a ještě se jí snažili vymýt ránu na noze. Všechno se to tak nějak táhlo. Nepočítám-li to, že kobylka byla taktéž díky její povaze téměř necvičitelná. Nevyrůstala ve stádě a byla od malička jen s matkou a stádovou hierarchii těžce ignorovala, Když jsme se do toho nějak dostaly a začaly se společně učit úplné základy práce s tlaky stalo se, před očima mojí mámy, že jsme chodily na vodítku, ukazovaly mamce, jak moc je šikovná a naráz se nestihnete ani nadechnout a kobylka už vedle vás stojí na zadních, pak na předních a zadníma si to pere těsně vedle vás. To samozřejmě nechcete nechat jen tak a po řádném vymezení osobního prostoru pokračujte dál v plynulé chůzi, uděláte kolečko a je to tu zas: zadní, přední, zadní... To už sundáváte ohlávku provazovou a nandáváte její krásnou, první a také poslední eskadron ohlávku a doufáte, že se to nebude opakovat. No a jak se říká, do třetice všeho dobrého i zlého je to tu zas... Po těchto skokových kreací, kdy se naštěstí ani jednou netrefila, byla vyslána na nedlouhou cestu směrem inzerát. Obrečela jsem to už tehdy. Nebylo do inzerátu moc co napsat a proto bylo psáno jen:"...pro zkušeného jezdce..." Protože se nikdo na inzerát neozval a ani se nedivím, nevzdávali jsme to a kobylka měla jít na převýchovu, ze které byla i velká šance, že už se nevrátí, protože dlouhodobý výcvik by byl nákladný... Týden před odjezdem se to všechno zvrtlo. Byla jako normální kůň až to bylo nenormální. Mohla jsem ji vzít napást, vzít s Míšánkem na procházku, mohly jsme pokračovat v práci a tak Ida nikam nejela. Přes prázdniny, jsme téměř z "voleje" obsedly, absolvovaly první kurz, vyjížďky, první klus. Idunka chodila na zavolání, když jsem přišla do výběhu, jezdila s náma na vyjížďky a já půjčovala Míšánka kamarádce, protože Ida byla prostě báječná. Je to něco, co si člověk vychová k obrazu svému a to se mi děsně líbilo a pravděpodobně i jí, protože se po dvou měsících chovala jako zkušený provozák pro děti. Tady už bych snad mohla pokračovat v příběhu, kterým jsem načala, protože fráze: "protože Ida" vznikla hned na začátku, kdy se chovala kobylka jako časovaná bomba o které nemáte nejmenší tušení, kdy zrovna vybouchne.

Ani to, že Ida nahání psa už nás prostě nemohlo rozházet. Byly jsme silný tým, nebo jsem si to alespoň myslela. Nasedly jsme se sestřenicí hned za bránou a vydaly se přes hlavní silnici. Tu už jsme zvládaly s Idou jako ostřílení profíci, ale kopcem, který následoval, jsem si nebyla úplně tak jistá. Byl dost příkrý a přece jen Ida ráda občas zakopla, a tak jsem raději sesedla, abychom se obě nerozplácly na betoně. Šly jsme jako první a dva metry za námi se loudal Míšánek se sestřenicí. Zrovna jsme si o něčem povídaly, smály se. Ida z kopce prodloužila krok, a tak jsme hned zastavila a zacouvala ji, aby věděla, že prvně jdu já a pak až ona. Všechno šlo podle plánu, zrovna jsme míjely takový plot z vlnitého plotu a pak už si toho pamatuji jen málo. Časovaná bomba vybouchla v nepravou chvíli. Ležela jsem na betoně. Bez helmy to není příjemný pád, ale asi o nic moc víc než s helmou. Kdo by to byl řek, že vás kopne vlastní kůň...když ho vedete... do hlavy. Moment, kdy prosíte, ať vám někdo řekne, že to není pravda, vidíte, jak se kobylka pase spokojeně na trávě a z pusy vám teče krev, která v sedě v předklonu odkapává na silnici a na kalhoty, si budu pamatovat prostě na vždycky...

Dál už se to odehrávalo klasicky. Cesta do nemocnice, cesta do stáje, cesta do nemocnice, operace dvojité fraktury spodní čelisti, odjezd vašeho miláčka, příjezd jiného miláčka a nový začátek... Jen bych chtěla říct, že ne všechno jde vždycky podle plánu nebo rozhodně ne tak, jak si myslíme a jak bychom chtěli. Těžké situace nás naučí nejvíc a ty, za které můžeme zaplatit životem, nám teprve otvírají oči. Proto ti Idunko děkuju, za neuvěřitelnou lekci, za kterou jsi mi dokázala ukázat, že se vyplatí bojovat i přesto, že je nejistý konec, že minulost už minula, že si všichni zaslouží druhou šanci a úplně nejvíc za to, že jsi mi otevřela oči ♥