Už delší dobu přemýšlím nad tím, co bych vás tak zajímalo, a co bych měla napsat za článek. Nebudu tu omílat to, že psát články není jednoduché a musíte mít náladu, chuť a v hlavě vám musí znít ta správná slova, která potom jednoduše přenesete na klávesnici.
Už včera jsem měla nápad nebo spíš takovou menší úvahu o další důležité věci, která výcvik ovlivňuje, a kterou jsem ještě nezmínila. Je to
umožnit koni splnit požadavek správně.
Možná to zní docela neurčitě, ale doufám, že vám to následujícím povídáním trochu lépe objasním. Mám za to, že ze začátku ze země by se měl koník naučit couvat a ustupovat zádí. Jsou to opravdu lehce proveditelné cviky, které ulehčí pozdější práci a budeme je hojně používat. Míšánek umí ustupovat zádí velmi dobře a svižně, ale nějakou dobu to trvalo. Čenda také zvládá ustupovat zádí, přestože je to v jeho podání docela zbrklé. Nějak jsem brala jako samozřejmost to, že oba koně zadní nohy křížili překrokem a nezakračovali se (tzn. noha, která je blíž k nám, když působíme tlakem, kříží/překračuje tu, která je od nás dál). Tohle stejné jsme učily s mamkou i Lukyho. Lukášek je docela dlouhý a takový rozpadlý, takže místo toho, aby se nohy křížili překrokem, se nohy tak zvláštně zakračovaly a krok nebyl prostorný. Mohly jsme to procvičovat a chválit v moment, kdy to udělá správně, sebevíc, ale to stejné přišlo další trénink znovu. Jeden trénink mamka s Lukym ustupovali a já jsem seděla u barelu a pozorovala, jak jim to jde. Když jsem viděla tu záď, vzpomněla jsem si na knížku Pravá jednota od Toma Dorrance, kterou jsem sice ještě nedočetla, ale právě často zmíněná technika jeho učení je, umožnit koni vykročit a udělat správně hned první krok, což se odvíjí od koňského postoje a nemalou roli tu hrají také fyzické dispozice. Zkusily jsme proto Lukyho dostat prvně "na zadek" zacouváním o několik kroků, ze kterých máma potom dala teprve pobídku do ustoupení zádí. Byl to opravdu velký obrat, protože potom už se nepletl ani tehdy, když se couvání vynechalo- už se uměl poskládat sám tak, aby to zvládl.
Hrozně mě myšlenka toho, že "to nejde samo" zaujala, protože se většinou zabýváme tím, jakým směrem a jak velkou pobídku vyvinout, a co dělat v případě, když nastane problém. V tomto případě je to tak, že už víte, jaký máte problém a dáte si čas na popřemýšlení o tom, jestli je to tím, jak pobídku dáváte, jak velká je, anebo jestli nechybí nějaký ten podstatný detail, který provedení znemožňuje, a jak koni umožnit si ten detail a později správnou pozici najít.
Asi vám přesně nenapíši, jak tuhle mezírku, která to dělá komplikované, doplnit. Důležité je pozorovat, hledat a nakonec zkoušet a potom až najít. Spíš jsem tímto článkem chtěla poukázat na to, že i takto malý detail může celkovou komunikaci značně ovlivňovat a také mi pořád tak nějak příjde, že na tento způsob myšlení nejsme úplně tak zvyklí, díky čemuž mě to opravdu fascinuje.
Přejeme všem hezké pondělí! :)
