Všechno zlé k něčemu dobré- jak se nám teď (ne)daří

Po zrušení celého facebooku a ,dalo by se říct, útěku od toho, co mě nutilo dělat věci, které jsem dělat nechtěla, jsem znovu objevila to, proč jsem začala... proč jsme MY začali.Všechno co dělám začalo mít mnohem větší rozlet, došlo mi zase spoustu nápadů a otevřelo oči, abych viděla i ty věci, které jsem před tím neviděla, tedy spíš vidět nechtěla.
Jako u většiny článků budu opěvovat své úžasné koně, protože jsou to ti nejlepší na světě. Došlo mi, že svým chováním jsme jim dlouhou dobu dost ubližovala, protože jsem byla neústupná, nechtěla jsem dělat kompromisy, zvláště tehdy, když jsem si něco naplánovala, měla málo času a oni prostě museli, protože pro mě neexistovalo jiné východisko... tedy ani pro ně neexistovalo. Z věcí, které nás dřív bavily, se staly rutinní záležitosti, kdy to buď udělá, nebo to prostě bude muset udělat. Má věčná nespokojenost a zjemňovaní vedly k excitaci (přehnané reakce na podněty, ať už to byly pobídky nebo něco jiného) úplně na všechno. Všechno jsem si dusila k sobě a mé reakce se lišily podle nálady, což je ta největší chyba...
Na Čendovi bylo znát uvolnění hned jeden z prvních tréninků. Neměla jsem pocit, že všechno musí jít dobře a odsýpat. Chtěla jsem jen strávit trochu času s poníčkem Čeníčkem, přehodnotila jsem nároky a z: poník, který bude připravený něco dělat, jsem je změnila na: spokojený poník. Čenda se od té doby hodně zlepšil. Na přátelskou hru nereaguje, moje hopsání kolem a dokonce i to, když jsem mu opři do zad a vyskočím, mu už nedělá problém. Nepovedeným cvikům se zasmějeme a opravíme, nevytrhává mi lonž a je prostě rád, že si na něj panička našla čas a má ji jen pro sebe.
Míšánek se posunul hodně, řekla bych až nečekaně hodně. Možná je to tím, že jsem si těch krásných maličkostí začala zase všímat. Posledně se na vyjížďce lekl vytrysknutí vody, která olízla břeh hráze. Jela jsem na něm bez sedla s taškou přes rameno a zrovna jsme přecházeli do kroku. Po té, co velmi jemně změnil směr na druhou stranu. jsem čekala rychlý úprk, protože nebyl týden venku a tohle nečekal ani jeden z nás. Nicméně se rozcválal houpavým cvalem na druhou stranu a bez přemlouvání zastavil, sesedla jsem a šli jsme se na ten děs podívat. Celkově jsme si vycházku moc užili, i když se nám jednou stalo, že jsem ho měla na volno a na rozcestí si každý z nás vybral jinou trasu a čím víc jsme se vzdalovala a říkala si, že přijde, tím víc on zrychloval pryč, takže jsem ho nakonec na "prr" zastavila a došla si pro něj, čemuž se směju ještě do teď :D Nejvíc mě potěšil včera... Když jsem došla do stáje, šla jsem se kouknout po výběhu. Míšánek většinou nedojde, ale jak mě viděla, dělá takový zvuk, něco mezi ržáním a funěním a čeká, až ho dojdu podrbat. Potom jsem si nachystala pneumatiky a barel, a jak Míšánek zpozoroval, že už nesu jeho vodítko s ohlávkou, otáčel se od seníku a šel mi naproti. Dělali jsme obyčejné ustupování, snažím se ho zase uklidnit a ujistit ho, že ty mé reakce už tu dávno nejsou  buď cvik udělá dobře anebo ho udělá dobře (zatímco předtím to bylo dobře nebo úplně nejhůř a hranice byla tenká). Dlouho jsme nepracovali ve volnosti, a proto jsem si ho po pár kruzích na vodítku odepla a šli jsme si hrát.... a tentokrát opravdu hrát. Konečně nám vyschly výběhy a Míšánek řádil. Dělali jsme osmičky, vysílání za barel v klusu, kroužky v kroku i v klusu, následování, změny strany při chůzi, překroky a nabídl mi i otočku. Jedenkrát se tak rozdováděl, že vycválal celý kopec, tak jsem si ho znovu napojila a pokračovali jsme v práci. Normálně si s koňmi nehraje, Čenda s Lukym se honí a on stojí a nic, ale mně ukázal, jak moc by si hrát chtěl a za to jsem byla ráda úplně nejvíc. Celé jsem to ukončili tím, že jsem šli do stáje (bez vodítka), tam jsem si ho otočila tak, aby mohl dostat kokinko za skvělou práci a pak jsem ho zase vyslala do výběhu... Tak spokojeného jsem ho ještě dlouho neviděla, nebo spíš tolik elánu už dlouho neměl. Zase už se těším, až budeme pokračovat a začneme i ze hřbetu a začneme znovu a líp :)
Všem přeji krásné středeční ráno :)

 Páteční přátelská hra :)

Spokojený poník :)

Jak naložit s tím, co nám koně všechno dávají-jako tým

Vlastně jsem ani moc nevěděla, jak tento článek nazvat nebo ho pojmout. Napadalo mě spoustu myšlenek,  které by snad stály za to sepsat, přidat k daným článkům jako malý postřeh... Byli jsme s Míšánkem venku. Původně jsem chtěla jet, ale byl docela vystrašený, takže jsem to nechtěla ještě zhoršovat. Přemýšlela jsem nad tím, co nám koně obětují, kde se v lidech bere ta vlastnost ovládání a jak to potom dopadá. 

Koně jsou zvířata lovená a stádová, z čehož vyplývá, že se přirozeně nestaví do konfliktu se šelmami či ohrožením a jejich řešením všeho je převážně útěk. Snaží se to tak řešit bez ohledu na to, kde jsou a s ohledem na to s kým jsou. Proto je velmi důležité (a někteří si to stále neuvědomují) být pro koně vůdčí oporou. Jeho starosti jsou pak vaše starosti (a také naopak), které pro vás nejsou starostmi, protože předpokládám, že vás nerozhází člověk na kole, štěkající pes nebo šustící keř. V tuhle chvilku se dokáže kůň uvolnit, ve své podstatě vám tímhle svěřuje svůj život, protože byť jen malé ohrožení by pro něj mohlo znamenat smrt, nebo to tak alespoň vnímá. Pokud se poplaší, jste schopni ho svým vlídným a klidným jednáním uklidnit a v poklidné cestě zase pokračovat. Problém nastává, když se to zvrtne a vy máte pocit, že můžete riskovat. Jenže tady platí pravidlo týmové práce, nejdete do toho sami za sebe, jdete do toho s někým, kdo vám právě věří na tolik, že neuteče od toho, čeho se bojí, je schopen vás respektovat a věřit tomu, že ho nezradíte, nezpůsobíte mu svým jednáním bolest a dáte mu pocit jistoty, nebudete mu lhát a vaše vyjadřování bude upřímné a jasné. Pokud se dostaneme do situace, kdy v tom koně necháme, nepomůžeme mu nebo mu svým jednáním začneme tu jistotu, zdraví a bezpečí pomalu brát a budeme jednat jen ve vlastní prospěch, stáhne se, protože nejsme hodni ten kousek, který nám předal, opatrovat a musí se spolehnout jen sám na sebe, přestane nás vnímat, přestane na nás brát ohled... Koně se nechají "přemluvit" a přesvědčit o tom, že jsme toho jejich kousku znovu hodni i několikrát, ale vždycky jim zůstanou nějaké šrámy a hranice mezi jistotou a nejistotou se začne postupně ztenčovat...

V náročných situacích si musíme uvědomit hned několik věcí a vybavit si je rychle. Jedna z nich je: osobní prostor, respektování tlaku a pobídek, ale také ujištění, že jsme tu pro něj, že tu není sám, že jsme tady pořád ještě my, kteří víme, že ten sáček v keři nežere koně. V těchhle situacích je dobré si ujasnit, jak tohle všechno vyjádřit a já si vždy volím variantu ze země (jsem si jistější a vím, že Míšánek má tohle zvládnuté velmi dobře). Přece jen, když na koni sedíme, nejsme schopni ho vést a z psychologického hlediska je pro koně příjemnější, když do toho "šlápneme" první, také je mnohem jednoduší, neklidného koně nebo koně, který od problémů utíká, zpracovat ze země, opravit osobní prostor, převést pozornost na sebe ustupováním a vybruslit z toho jako velmi dobrý vůdce, který při takovéto situaci udržel stádo v liniích, které na začátku stanovil= je rozhodný a ví co dělá, a také se šel na tuhle věc podívat, nenechal v tom svého koně samotného a ukázal mu, že tenhle sáček je naprosto bezpečný. Tohle je absolutní ideál. Někdy koně nemusíte ani zpracovávat, stačí mu jít se na to podívat, chvilku na to koukat, v nejlepším případě to odžvýkat a jít dál...(tohle praktikujeme momentálně a je to skvělé. Vždy se při neklidu zastavíme, když jsou to lidi a povídají si, snažím se, aby je slyšel. Když má dokoukáno, zase se rozejdu a to už většinou žvýká, já chválím za vzorné chování a už pokračujeme v cestě uvolnění... tohle se mi ze sedla nepovede a nechci ho naučit od problémů utíkat ba naopak se k nim jdu spíše podívat, prozkoumat, protože koni ze dvou metrů s vytřeštěnýma očima prostě nevysvětlíte, že je ten sáček neškodný. Koně nezajímají naše dedukce a slova, ale naše činy.). Pokud se takto neděje, kůň jde stále napjatě, ty strachy se začnou nabalovat a už nejdete s koněm ale s bombou do které stačí strčit prstem a vybouchne na neskutečný adrenalinový přetlak...

Hlavní věc je ta, že kůň bude nakonec velmi rád, že se tohoto problému na chvíli zbavil a že má teď možnost všechny své problémy (které pro nás problémy nejsou) sesypat na nás, obzvlášť vůdci stáda, kteří se s tím potýkají denně. Budou s námi trávit čas rádi a budou ho vyhledávat, protože je to pro ně bezpečná a klidná činnost. 

Tady je taková první část všech těch myšlenek a zbytek bude postupně zpracován :)

slunečný víkend- a začíná nám únor

 po sobotní vyjížďce :)

 "Áááááááá! studííííííííí!"

 Chceš-li naučit poníka lehnout, lehni si nejprve sám, aneb relax s Čendíčkem :)

 Míšánek a jeho vybraní smysl pro humor :D

Po vyjížďce je potřeba se "osušit" :)