Absolutní koncentrace

Dnes jsem se rozhodla popsat nebo spíše nastínit jeden jev, který se mi občas stává, když koně buď učím něco nového, nebo se ho snažím uklidnit. Když jsem to včera psala jedné slečně, nedošlo mi, jak směšně to možná zní a za jakého blázna mě musí mít, a proto, abyste o to nepřišli, vám to zkusím vysvětlit trochu více a lepé...

Když se začíná celý trénink ze země je to pro mě na začátku spíše dechové cvičení. Pozoruji u sebe, že celé své vyvíjení tlaku začínám hlubokým nádechem a zadržování dechu stupňují společně s pobídkou a společně s pochvalou vydechnu, což umožní mluvit pološeptem polohlasem a koně na to mnohdy moc hezky reagují přežvykem, protože váš hlas není, tak silný, aby jim narušil klid a ani ne tak hlasitý, aby ho neslyšeli. U těchhle cviků se hromadí všechna energie s nádechem ve vás, při pobídce je vyslána směrem ke koni a s výdechem je vše vypuštěno, žádný tlak, úplné prázdno. Není to jen o tom nádechu a energii, ale také o těle, protože se s nádechem člověk napřímí, vypadá sebejistě a klidně zároveň, což je pro trénink zásadní. V hlavě vidíte ten cvik, který se po koni chce, máte jasnou představu o něm a jste schopni ho ve správný moment zachytit výdechem, pochvalou slovní i hůlkou nebo rukou. Za chvilkou zjistíte, že nevnímáte nic jiného, jste schopni vnímat koňský dech, vyvíjet minimální tlak pomocí své energie a myšlenky, reagovat přiměřeně a ne přehnaně. Je to jiná dimenze v koňském tréninku i ježdění, která umožňuje uvolnit se a uvolnit lépe i koně. Dostat se do toho bodu, kdy kůň, který kolem vás ještě před chvílí běhal už jen stojí a čeká nebo kupříkladu pokud učíte jezdit na ohlávce a isntrukce jsou jasné: pokud jdeme do strany máme tři fáze- sed, holeň otěž-pokud ustoupíš, tlak z mé strany absolutně ustane, můžeš se zastavit, můžeš jít dál, mám pouze jediný požadavek, ustup prosím do strany. Otěž netahám, dělám jen poloviční zádrž (vždy proti pohybu koně), kterou v ruce postupně stupňuji a v moment ustoupení s výdechem opouštím od tohoto tlaku a koně chválím za skvělé provedení, přestože by se mnou potom pokračoval dál v kroku nebo se zastavil, protože jsem po něm chtěla jen ustoupení do strany a to on udělal.

Možná teď budu za blázna, ale v tomhle sestavení a využití všech našich pomůcek, včetně energie a dýchání, jsme schopni koně uklidnit,vysvětlit mu nové věci, ale i rozpohybovat, protože v tenhle moment se naladíme na stejnou vlnu. V tom je kouzlo a krása práce, ale také největší kámen úrazu, pokud to nejsme schopni ovládat. Koně nepřesvědčíte frází:" jsem v klidu", když je váš dech tak roztřepaný stejně jako vaše kolena a ruce, ve kterých držíte vodítko a vlastně touhle frází přesvědčujete spíš sami sebe než koně. To je ta krása absolutní koncentrace, jsem schopna se uklidnit, cvik si představit, správně ho reprodukovat koni tak, aby tlak nebyl příliš velký ani příliš malý, abych stála v místě, kde se u tohoto cviku stát má a neprotiřečila si pobídkama a pak už jen počkám na reakci koně, kterou buď patřičně odměním nebo patřičně napravím  tak, abych ho mohla odměnit hned vzápětí.
Tohle je ten stav absolutní koncentrace, který vám umožní vnímat naplno koně a jeho signály a naladit se na jeho vlnu.

Po tom, co jsem dala tenhle článek dohromady, celkem pochybuji o jeho publikovaní, leč si myslím, že to rozhodně stojí za zmínku, i kdyby to měla být jen taková anomálie u mě nebo se někdo setkává s něčím podobným. Věřím, že náš vnitřní klid a náš dech koně ovlivňuje v nemalé míře a pokud se my cítíme pod tlakem, nejsme tato, ve své podstatě, velmi jemná a citlivá zvířata dostatečně vnímat. Ano, jemná a citlivá, přestože někteří koně nám tahají vodítka z rukou, jdou proti tlaku a spoustu dalšího, čekají jen na to, až dojdeme a v klidu a v pohodě jim vysvětlíme, jak to vlastně funguje.

úvaha- existence vzorců chování

Tak, máme tu středu a s ní další článek, tentokrát trošku obecnější úvahu na téma: existence vzorce chování a jejich účinky.

"Co to vlastně je?"

Nebudeme  tu nic počítat, není to vlastně ani vůbec složitě, ale může to všechno změnit. Jedná se zase o náš přístup, protože koně od přírody tyto reakce, a vlastně to tvoření "vět" v jednotlivých situacích komunikace, mají už "zabudované" v sobě. My se je, jako u každého nového jazyku, musíme naučit krok po kroku, abychom s nimi mohli pracovat. Naučíme se tvořit věty, otázky i odpovědi, doženeme slovní zásobu (v tomhle případě jsou to např. různé hlasové pomůcky a pobídky, které můžeme provádět také tělem, či jinak u složitějších cviků

) a jednoduše, nejde to udělat jinak než cvikem, ale je dobré o tom vědět. Už jste nad tím někdy takto přemýšleli? Tyhle "vzorce", jak jsem je na začátku pojmenovala, se tedy stávají nosičem informace, kterou chci koni přeposlat a chyba bývá nejčastěji u odesílatele, co si budeme ;) , a vzniklé problémy jsou jen komunikační nedorozumění- jako vždy a neplatí to jen u koní. No není to krásné, jak se nám to všechno propojuje? pojďme se tedy podívat, co podle mě tyhle "vzorce" dokáží udělat a na konkrétní příklady k zamyšlení...

Začnu tím, co je mi nejblíž a tím, jak jsem k takové "kravině" vlastně přišla. Když jsem chodila pracovat ve špatném rozpoložení s Míšánkem, měla jsem tendence měnit směr našeho rozhovoru v půlkách "věty" a tím jsem silně ovlivňovala i jeho reakce. V praxi to znamená, že věci mi někdy vadili a někdy zase ne, podle toho, kolik jsme měla času, učení a podle toho, koho jsem za ten den potkala. Také podle mého očekávání, a proto je vždy lepší neočekávat a ocenit vše nepředpojatě patřičným způsobem. Tímto jsem silně nahlodávala jeho sebevědomí, dost dlouho nevědomky.  Došlo mi, že tyhle vybudované vzorce v naší konverzaci mu dodávají pocit jistoty, protože jsem pro něj dobře čitelná. Míšánek už mé vzorce zná a ví, že například řeknu:"ustup" a významně možná až vehementně se zadívám na jeho záď, měl by ustoupit. Pokud se tak nestane, stále to beru jako nepochopení a nedostatečné vysvětlení, a proto přijde dotek na který už je mu to většinou jasné, ustoupí a je pochválen za skvělý výkon. Tohle on ví, ví dopředu, že pokud ho o to slovně požádám, můj postup bude vždy stejně, zase se budu dívat, pomůžu mu dotekem a potom budu stupňovat a chválit. Tohle je ten vzorec, který jsem mu dala na začátku, a když jsem ho začala měnit, nikdy se nemohl svou reakci být jistý. Byla to pro něj jako taková ta plácaná, kdy dva stojí naproti sobě s nataženýma rukama před sebou pokrčených v lokti, upřeně si hladí do očí a čekají, kdo praští první, aby mohli rychle ucuknout. Tím, že jsem někdy došla a nevadilo mi tlak stupňovat a na jeho "větu" si počkat podle vzorce a došla jsem druhý den a chtěla jsem to "hned! protože přece nemůžeš být takovej osel, že si to ze včerejška nepamatuješ" a vynechala jsem několik částí, jsem ho výrazně znejistila,zranila a jeho reakce byly potom stejné. Tímto svým chováním už jsem potom nestavěla další patra, ale celé se mi to hroutilo, kvůli špatným podpěrám zevnitř....došlo mi to až za delší dobu (čímž mu děkuji, že mé otřesné chování vydržel), když jednou ve volnosti odešel. Byla jsem na to vždy hrozně háklivá a brala si to k srdci, protože teď on nechce být z nějakého důvodu se mnou a začala jsem vždy se zpětným napojováním, jako bych stála v kruhovce, měnila směry, a protože ani jeden z nás v té chvilce nebyl schopný ustoupit strhlo se to ve rvačku o to, kdo z koho a to bylo šatně. Takže jak mi jednou odešel, já ho prvně odehnala a rozešla se směrem k němu, on automaticky začal utíkat a koukal a v tuhle chvilku, když vidíte, že on už čeká, že tak i tak dostane vlastně výprask mi absolutně blesklo a bylo mi až do breku...tohle mi dalo snad úplně nejvíc, protože když vidíte, jak moc jste tomu koni vzali svým chováním hrozně to zabolí a co potom on? počítám, že bych tak pokračovala dál a všechno jeho "já" z něj úplně dostala pryč a byla by to jen hromádka čehosi, co nechce a nebude spolupracovat...a ani se mu nedivím, také bych nechtěla.

Když jsem nad tím potom přemýšlela a snažila se, utvořit si sumu všeho, co o koních vím, dočetla jsem se nebo je to klidně i zpochybněno a zkoušela, jestli tento dílek zapadá do skládačky, došla jsem k tomu, že je to vlastně velmi důležité, všichni to používáme, ale jako o vzorci o tom nemluvíme nebo si to neuvědomujeme. Koně jsou neustále loveni, jsou vlastně neustále v nejistotě z okolí a pokud tedy chceme koni dát něco, co nutně potřebuje je tím jistota, která vychází z naší předvídatelnosti a z toho, že budeme dodržovat to, co jsme koni na začátku "řekli", protože to stejné chceme mi po něm a z nepředvídatelného koně svou nepředvídatelností nikdy neuděláme koně předvídatelného. Vždy bude reagovat nárazově, protože se nemá čeho chytnout a nedali jsme mu scénář... 

Tím, že koni dáme scénář a chováme se v daných situacích vždy stejně, mu umožňujeme vždy stejně reagovat a vytvářet tak, pro nás, kladné podmíněné reflexy a efektivní komunikaci i pozdější výcvik, který je na ní založený. Tímto se můžeme stát rovnocennými. Protože on ví, jak se chovám já a já vím, jak on reaguje.

Protože je tohle jen mou atomovou teorií a mám ji ověřenou na našich třech koních, nikomu neříkám, že s tím musí souhlasit a najdou se stoprocentně i výjimky, má to být jen podnět k zamyšlení. Ale jsem si jistá, že to rozhodně má nějakou souvislost. Také se nám dobře mluví, když víme, že to toho druhého zajímá, že za naši špatnou odpověď nás hned neseřve, ale vysvětlí nám to a dá nám chvilku na to, abychom to pochopili nebo už předem odpověď známe. Jsme si jistí, protože známe princip "hry", které se účastníme...

kdo to vlastně je ten Míšánek?

Všechno to začalo změnou stáje, kde Míšánek žil s dalšími, v té době, čtyřmi koňmi. Ještě před nedávnem, než jsem přišla do téhle stáje, se mi takový koně vůbec, ale vůbec nelíbili. Protože v každé správné dívčí knížce má kůň alespoň 165 cm, je to krásný ryzák nebo kaštanový hnědák a v blízké době vám zachrání život při náročné terénní vyjížďce nebo vyhrajete nějaké důležité závody (co dělají filmy, knihy s dětmi- nedávejte jim číst takové hovadiny :D ). Jenomže tehdy už byla situace jiná. Toho svého vysněného hnědáka jsem měla za sebou, stejně tak jako spálené ruce od lonže, běhání po obrovském výběhu s výhružnými slovy při odchytu, ale na druhou stranu láska i porozumění- tomuhle se říká naprostá ignorace (i když na začátečnické, ne-li předzčátečniské zkušenosti byl tenkrát velký hnědá, 175 v kohoutku ten největší plyšový medvídek na světě, co semnou jezdil na nákrčáku za rohlíčky a zastavoval na písknutí... no měla já rozum? NE!).

Nebyla to rozhodně láska na první pohled, ale sám o sobě vyčníval a já ho poznala druhý den návštěvy. Už tak jsem byla ze všeho velmi překvapená, jako Alenka v Říši divů, že se kůň nemusí nahánět ve výběhu, že může jít na vodítku tam, kam já chci a nemusím čekat na to, až se bude chtít vyčistit a bude mu mé snažení po vůli. Druhý den jsme jeli na jízdárnu  trenérka (budu ji po zbytek textu říkat jménem- Lucka) říkala, že dneska vezmem toho jejich chlaďase Míšu. Tenhle kůň, to byl prostě on. Byl přesný opak všeho, co jsem znala, neměl potřebu utíkat, na čištění kopyt občas stávkoval, ale byl klidný, na svůj věk docela tvárný koník, a kdybyste viděli ty hovadiny na jízdárně s Lucčiným manželem, když tam na něm stál, snažil se jet ve stoje, což skončilo na zemi a kůň se popásal jakoby se ani nic nestalo a nechal ho, by se vyškrábal znova. Jízda ve dvou a má první vyjížďka na něm. Bylo jasno a z plánu: tady budeš moct vyzkoušet různé koníky a jak se s nimi pracuje a budeš se tu učit jezdit nějak vzniklo: Míšánek, Míšánek, Míšánek, Míšánek, Míšánek,

A tady začal začátek našeho velkého příběhu, jehož další kousky budujeme dodnes...

Ze začátku to byl jen opravdu velký kůň. Nevěděl o své síle ani o ničem, čím by byl výjimečný, hrával s s mladým hřebečkem a ochotně vyvezl na vyjížďku kohokoliv, kdo v životě na koni neseděl. Na to teď vzpomínáme často, zvláště když přihlédneme k tomu, jak je těžké takového balvánka dnes sehnat pro lidi, kteří to skutečně potřebují. Není to ten ty koně, který by na vás zařehtal a radostně přiběhl a ani nebýval. Jeho jediný zájem bylo tehdy jídlo. Když se o tom zpětně bavíme, mamka říká, že našel svého pána a to ho dovedlo k tomu se otevřít, protože po krátké chvilce jsme stávali ve výběhu s Luckou, bavili se o něčem a Míšánek stál metr od nás a "konverzoval" s námi. Dělali jsme hovadinky, honili se za rohlíkama a chodili na procházky, později i vyjížďky nebo kombinaci. Měl svou hlavu. Už od začátku, což mi dal najevo na začátku zimy, kdy to se mnou od jízdárny se smrtí v očích otočil domů a tryskem se rozběhl zpět k ohradě a já dostala strach takový, že jsem vyjela až za tři měsíce znovu sama vyklepaná jako ratlík, ale od té doby už jsme mohli je kdykoliv a kamkoliv- jednoduše to bylo mnou.

V téhle době bych ho nazvala, jako postupně se otvírajícího, nevím, jestli ona našel mě, já našla jeho a oba jsme se navzájem potřebovali, nebo jak to vlastně skutečně bylo, ale hlavní je, že se to tak stalo. Když kamkoliv dnes přidám fotku na nákrčáku, bez sedla nebo kombinaci, jsou i tací, kteří si mohou myslet:"no jo, ale to je chlaďák, pohodář jak prase, nechápu v čem je to tak úžasné s chlaďasem by to zvládl každý!" Absolutně nenuceně přiznávám, že na celém začátku to tak bylo, ale postupnou prací se jeho chování modelovalo a stavělo a bouralo natolik, že dnešní reakce a chování se vůbec nepodobá chování tehdejšímu krom toho, že pořád stejně umí valit oči, jako opravdu vytřeštit tak, že byste se i lekli. Hrozně mě každá jeho změna děsila a mrzela, protože jsem se snažila předělat základy a vytvořit tam to něco, čemu by se dal říct vztah, který zahrnuje důvěru, lásku, porozumění, náklonnost, chuť i respekt, ale nejmenovala bych všechny tyhle věci, protože my nemáme ani jedno z toho, my máme to úžasné a jedinečně "my", které nemá každý nebo ho rozhodně nemá takové. Dnes už není Míšánek koník pro začátečníka a není to kvůli tomu, že bych si tak zvýšila své ego a rozhodla se, že můj kůň je nejvíc magor pod sedlem, nebude vás poslouchat a potřebuje pevnou ruku. Míšánek si pečlivě vybírá toho, kdo stojí za to poslouchat a kdo ho doplní, a protože už teď to "my" tvoříme on a já, už si vybírat přestal a jeho názor výběru se zúžila na:"paničku nebo nic". Je teď velmi citlivý, a když sedím ve výběhu, dojde se za mnou kouknout a začne mi olizovat ruce, někdy i nohy, ale nekousne, zuby ani necítíte. Potom dojde za mamkou nebo za kýmkoliv cizím a dělá to stejné, ale běda jak zajdu za roh, protože bych si potom vyslechla, že utržila kousanec, čemuž samozřejmě nevěřím, dokud mi sama neukáže bolestivý obtisk zubů. Nejde zastavit smích ne proto, že bych se smála cizímu neštěstí, ale proto, že se mi hlavou honí aspoň na chvíli jeho myšlenky. Je to z pohledu ostatních opravdu hrozný vychcaný kůň, který si ničeho neváží, jenom toho žrádla. Musím mu vždy řádně vysvětlit, když ho půjčuju, že to dělám nerada, ale dnes se profesoruje a že si ho potom vezmu zpátky. 

Našemu vtipu opravdu nemůže snad nikdo rozumnět. Bavím se jeho neustálou mimikou, protože na všechno zvedá obočí, valí oči nebo naopak pospává, a když někde jdeme a já vidím nějakou věc, která mě rozruší, kouknu na něj a on má oči až na chodníku, je to jako koukat do zrcadla a výbuch smíchu nejde jen tak něčím zastavit. Jeho vymýšlení a stávkování je mi známé, takže když dojdu do výběhu s ohlávkou a kůň to spatřiv otáčí hlavu pryč a dělá, že nevidí, znamená to, že se mu dnes ukrutně nechce a ať chci cokoliv, bylo by dobré, aby to bylo rychlé nebo se u toho mohl nažrat. Při práci nebo jakémkoliv trénování jsme se zase dostali na roveň toho, že když cokoliv nechápe není jeden z těch, co by vám skočil za krk v hysterii a vidině vaší ukrutné nespravedlivosti, jen prostě přepne do módu: mně je to jedno. A v tuhle chvilku už s ním nehnete. Bude pokrčovat v jeho verzi, dokud ho nezastavíte a jak oslíkovi mu to krok po kroku neukážete, ale to už potom zvládá dělat tento cvik z přehledem, jako bych se do té lonže nemotala tři kolečka než jsem mu to vysvětlila, aby mi potom obešel kolečko s přehledem na přiložení hůlky. Dokáže rozeznávat i barvu hlasu a to, jak je to myšleno nicméně se stává, že toho někdy pěkně využije. Takže když už se mu nechce klusat na lonži a mé tázavé, lehce výhružné:"Miškooo?!" s úšklebkem, okamžitě využije a jako na přivolání je u mě nalepenej se "slovy":"Paničko" řééékláááá! první slovo platí!" Zasmějete se své chybě i jeho reakci a pokračujete dál. Takovýchhle a jiných historek máme milion a jedna z mých dalších oblíbených je to, že kohokoliv na něj posadím tak pod ním hezký půjde na mé pobídky, takže stačí, aby se ke mně otočili čelem, já na něj zavolala hop a cválají o sto šest i víc. Nicméně pokud jsme na travičce, tady je mu ten na hrbě ukradený, protože tráva je tráva a většina si ho na začátku znecitliví tak, že po pěti minutách je už vozí jako špinavé prádlo, sem tam si něčeho dobrého ďobne na cestu, aby nám chudáček nesešel vyčerpáním a vesele pokračuje ve vození. Štěstí, že většina lidí, co na něm kdy seděli mají pochopení a jsou rádi, dokonce i překvapeni, že můžou cválat bez sedla vinohradem aniž by měli strach že nezastaví, protože ten "slajd" na trávu co vám hodí na slovní pobídku, takové se leckdy ani u profíků nevidí ;)

 Prostě a jednoduše, tohle je Míšánek. Ten, pro mě nejúžasnější kůň na světě a pro ostatní ten nejvychcanější smrad :D Jediné, co nám to společné soužití vzalo byl čas, který je nejdůležitější proto, abyste se dobře znali. Trávit společný čas je odměnou tak stejně jako naše tréninky, žádné hrocení pohodička, vysvětlíme opravíme a nazdar. Nechce se ti? nevadí, dáme si pět minut a pak patku od chleba, kterou má nejradši. Půjdem se dnes napást, za deset minut na něm sedím bez sedla a jedem vinohradem na místo, kde se pak dvacet minut válím a Míšánek na mě po očku pokukuje a pase se, auta nás míjejí s vykulenými řidiči, protože ležím tři metry od něj a vůbec nás neštve, že nemám vodítko, sedlo, uzdečku a dalších tisíc věcí, protože v tenhle moment prostě dýcháme a to nám oběma stačí. 

Článek lehce vysilující, ale tohle je to naše malé "my" a všechna tajemství, která spočívají akorát v tom, otevřít oči a otevřené je i nechat, chvíli si počkat, protože čas dokáže věci změnit a umět se pořádně zasmát a také to, že pokud byste se rozhodli někdy dojít a ukrást nám koně, Míšánek rozhodně nikam nejde, protože "paničku nebo nic!" :)

Hezké úterý všem :)

Pohodový den- 19.4.2015

Protože všechny úvahy a hlubokomyslné články jsou v očekávání, v konceptu rozpracovány, rozhodla jsem se vás informovat alespoň o tom, jak to u nás probíhá. Dnešek byl opravdu speciální a to z jednoho jediného důvodu...

Ráno jsem šla ke koním celkem brzo na to, že je víkend a já nemusím nikam spěchat. Cesta ke koním byla jako vždycky velmi rychlá i když si tisíckrát řeknu, že ty dlouhé nohy mi pán bůh (a má mamka ;) ) nadělil pro to, abych uměla dobře vylézt na koně, vždy se rozběhnu tak rychle a nasadím tempo rychlochůze, které předejde i docela dost dobře rozjetou vesnickou osmdesátnici na kole, která jede, jako každou neděli, do vedlejší vesnice do kostela. Bez nejmenšího problému jsme otevřela bránu, která se tentokrát nezašprajcovala a s nedočkavostí pokoukávám z kopce do výběhu, ale nikde nic. Všude prázdno. Oslněna sluncem, které je doslova vsakováno do země a pohlcováno dechem rána, jsem postupně sestoupila až do přístřešku, vypnula ohradníky ve strachu, že bych se nějakého mohla dotknout a měla zase o čem v pondělí vyprávět, a vzala si potichu jako myška, aby mě koně neslyšeli, pár dobrot z barelu se suchým pečivem a vkrádajíc se za roh, jsem je viděla, jak si tam spokojeně podřimují. Úplně nejvýš ležel Míšánek zadkem ke mně, potom tam stál  Lukášek a hlídal a těsně pod Lukym ležel Čenda s nataženýma kopýtkama vpřed, jakoby byl v křeči, i když jeho výraz mluvil o opaku. V tu chvilku jsem se zastavila a začala klidným hlasem mluvit. Za tu dobu, co jsme s Míšánkem, řekla bych až, nejlepší přátelé, se mi podařilo přijít za ním, když ležel, jen jednou a to tak, že byl moc ospalý na to, aby mě uviděl, když jsem se blížila a potom moc líný na to, aby se zvednul ( :D). Snažila jem se zaváhání nedát znát a pokračovala jsem vyšlapanou cestičkou až k němu. Když jsem stála na dosah, podala jsem mu chlebík a tím vzbudila pozornost ostatních ospalců. Sedla jsem si vedle Míšánka a v mžiku měla v klíně Čendovu hlavu a z poza něj mě pohledem "jsem krásný" hypnotizoval Luky. Míšánek zůstával ležet dál. Byla to pro mě ta největší čest, ta největší radost, že mě pustil tak blízko. Slyšela jsem jak dýchá, hladila ho po krku a čele s pocitem, že se dnes naplnilo úplně všechno, co jsem chtěla a je to začátek nejúžasnějšího dne. Potichu jsem Míšánkovi šeptala a házela na Čendu ustavičné zamračené pohledy doufajíc, že přestane hledat další rohlíky a ukončí prohlídku mých rukou a kapes. Po chvilce se Míšánek zvedl a já šla dělat ty věci, které jsou důležité jako kydat a rozvézt seno, a které jsou často opomíjeny se slovy:" Ty se máš, že máš koně ´doma´, ty můžeš jen jezdit..." Po těch důležitých věcech přišel denní plán ve stylu: jedeme ven!, já jsem rychle vyčistila Míšánka a vzala jen ohlávku, vodítku a mrkvovku, protože jen tak na "coura" to stačí. Vyšli jsme do ulic, chvíli se popásli na začátku trasy: tour de vinohrady", pak jsem si na druhý pokus naskočila a už jsme si to frčeli směrem k vinohradovým řádkům. V těchhle volnějších chvilkách vždycky řemýšlím o tom, jaké mám štěstí a báječného koně, který jede tudy, kudy vede cesta, i když se občas zapomene u nějaké trávy, což vyřeší hůlka a my se posunujeme dál plynně kupředu. Cesta byla moc dlouhá, a tak jsem si to zkrátili a procválali jeden řádek vinohradu a poprvé jsem měla pocit, že z nějakého mně neznámého důvodu sedím a jedu správně, protože jsme šli po dlouhé době ve cvalu jako jeden. Zbytek "namáhavé" vyjížďky jsme strávili pasením, kdy jsem na jakékoliv travnaté ploše odložila koně, protože u Míšánka platí: kde ho necháš, tam ho najdeš. Pravda, tentokrát alespoň dával jedním okem pozor, když jsem pobíhala okolo a hledala dostatečně dlouhé pampelišky, abych mu i sobě udělala radost. Chvíli jsem seděla, chvíli jsem pletla a on se mezitím pásl a užíval toho ohromného množství trávy, které teď má celé pro sebe a nikde ho neruší otravný poník nebo panička. Ráda se v charakteru koní a rozhovoru s nimi šťourám do posledního detailu, a tak se náš přemlouvací rozhovor při opouštění té ohromné travnaté plochy, která celá patřila žroutovi Míšánkovi, vyvíjel následovně: Já:"Miiiškoooo! no poooď... poď ty pupku, už jdeme za smradíkama domů"

Míšánek: "Tak joo noo, když myslíš"

trošku jsem popoběhla se slovy:"no rychle, utííkéééj" a Míšánek se snažil pohnout svýma nohama rychleji než obvykle, ale jak zjistil, že vzdálenost mezi námi se zvětšuje, s ukřivděným výrazem, že mu panička utíká a on, chudáček upíček, to nemá šanci stíhat, zabořil nos zase hluboko do trávy. Se smíchem a slovy:" ty jsi ale tele!" jsem si pro něj přišla, abychom mohli pokračovat dál v cestě, která probíhala velmi podobně, protože není procházky, na které bych se nebavila jeho pohledy a reakcemi na situace, protože je to jako dívat se do zrcadla.... Čas utíkal rychle a odpoledne jsem si vzala ještě Čendíčka ze země. Je už krásně klidný a práce s ním mnohem příjemnější a čas pochval je mnohem delší než samotný trénink, což asi potřeboval. Nakonec jsem si vzala Lukyho, aby mu to za celý ten den nebylo líto, že všichni pracovali a on ne a většinu času se na mě zase díval tím jeho jantarovským pohledem "jsem krásný", ale tu druhou polovinu se moc snažil mi vyhovět a přežil i mé neohrabané nalézání s hekáním a ležením na pytel v mezičase. No není to úžasné? Pro mě a doufám, že i pro naše miláčky, to byl dnes úžasný den, který jsme plně využili, nasmáli se a zase se o kousek posunuli. Snad takových bude víc, protože přesně kvůli těmhle okamžikům, stojí za to se ráno probouzet, přetrpět školu a jít se konečně nadechnout tam, kde můžete být tím, kým doopravdy jste, a kde Vás neodsoudí. Do stáje.

 Takhle krásný byl dokud ho Míšánek, až jsem se vrátili, nesežral

 Chutná, chutná! ;) pažroněk :D

 Fešák :)