"....kvalita, ne kvantita, dělá dobré koně..."
Článek budu pod dlouhé době směrovat k jednomu poznatku, ale jako první vám popíšu dnešní trénink...
Protože jsem dnes měla spoustu času, ve škole máme už uzavřeno a test mám zítra jen jeden, vzala jsem si Míšánka (nepracoval už zhruba týden a půl) po večeři na protažení a snižovaní hlavy, které poslední dobou pečlivě trénujeme v boxe. Každý trénink začínám téměř stejně a Míšánkovi to nevadí, protože se při těchto cvicích dobře koncentruje a pomine fakt, že jsem před chvilkou protahovala za pamlskem, že jdou koně už jíst seno, a že už se stmívá a jemu už se nechce (což se také stává, tedy teď už ne a to právě kvůli tomu, kam směřuji...) Ustupování zadkem a couvání je samozřejmost každého tréninku a od prázdnin se podobným cvičením stal i překrok, kde pracujeme hlavně na správném poskládání nohou a zjemnění. Překvapení nastává v okamžiku, kdy po dlouhé době bez tréninku, bez toho oťukávání a procvičování, kůň začne dělat překrok na zvednutí hůlky a zamlaskání. Protože je to přesně to, co jsem chtěla, cvik opakuji ještě na druhou stranu a nechám to být. Pokračovala jsem tentokrát s ustupováním předku. Tohle jsme nikdy cíleně netrénovali, ale něco mohl znát ze hřbetu. Bylo to další překvapení, kdy jsem dala hůlku k pleci (nepřiložila) a začala ustupovat do strany. Míšánek se okamžitě chytil a tak ,stejně jako překrok, jsem po obou stranách nechala tohle cvičení být. V ohýbání už je frajer a na rozvlnění otěže se krásně ohne a díky protažení halvu pěkně uvolní a po pár ohybech ji dá moc pěkně pod úroveň kohoutku (otázka spíše fyzická než tréninku). Posledním cvičení bylo snižování hlavy na otěž, které začínáme dělat ze hřbetu zatím jen když stojí, aby si zvykl na pobídky. Hlavičku dává krásně dolů a pomalu začínáme propojovat i s pobídkou holeněmi, která bude později hodně důležitá. Celý trénink prokládám pochvalami, kdy ho nechám přežvýknout, přemýšlet, dám mu větší prostor, protože je toho celkem dost i když se to možná nezdá. Tohle zabere bezmála 15 minut.
Absolutně jsem se nadchla. Hlavou mi během pár minut prošlo tolik myšlenek, které by stály za sepsání, ale pamatuji si jich už jen pár a "motto" na začátku článku je právě ta myšlenka, která mě oslovila snad nejvíc, protože ji vidím čím dál tím víc hlavně na Míšánkovi. Po dvou letech pro nás začal "pracovat čas". Není to hloupost? Když se vrátím k jaru minulého roku... Chtěla jsem Míšánka naučit překrok, ale nebyl připravený a z celého toho zvyšování tlaku a snahy o to, mu vysvětlit co má dělat, vzešla jasná bitka, kdy byl kůň v rozpacích a koukal na mě, já na něj, já nechápala, jak mu to mám ještě říct, on nechápal, co mu říkám a díky těmhle 10 minutám našeho života jsme se posunuli zpátky. Vykašlala jsem se na to. Vrátila se na začátek a místo jednoho velkého HOP jsem z toho udělala kroky, pokračovala jsem v ustupování zadku, dělali jsme pokroky na kruhu a překrok jsem vypustila... Slevila jsem. Opustila požadavek, který zatím nebylo možné splnit. Trvalo tři měsíce, než jsem to zkusila znovu a ono to šlo. Naráz to šlo, naráz věděl, že se jde do strany, že je ta pobídka tady. Ta radost byla snad nepopsatelná, protože když jsem očekávala výsledek na jaře a nedostala ho, bylo to celkem zklamání a pak, když se vám to (tím myslím koně a vás) podaří z "voleje", jste neskutečně pyšní. V tenhle moment na tom můžu začít pracovat, v tenhle moment byl připravený a udělal to správně... nebylo to drilem, bylo to časem. Každý trénink, když se nám něco povede, se nadchnu a říkám si:"to musíme procvičovat" ... jenže vždycky je to ta největší chyba. Nevyhovuje mu to. Jsme spolu denně v kontaktu a i kdybych pracovala ob den bylo by to moc. Moc paničky, moc tréninku, moc přemýšlení a moc velká, dalo by se říci, citová zátěž (protože ať chcete nebo ne, tahle práce ze začátku nečerpá z fyzické stránky koně, ale té psychické). Čím víc jsme pracovali, tím víc si to z té práce bralo zpátky, tím víc toho ubývalo z opravdového Míšánka... jako každý koňák mám nějaké cíle, možná že ale ne jako každý koňák jsem ochotná slevit z toho, co chci a počkat, až mi to kůň dá za nějaký čas postupnou přípravou a prací kolem toho. Dalo by se říci, že je to takové nepřímé učení, jehož výsledkem je nejen dosažení cíle, ale i neskutečná radost, kdy pominete tu přípravu kolem a máte pocit, jako by to ten kůň udělal sám a nejste daleko od pravdy...Přestože pracujeme celkem málo, každý trénink jsme o kousek blíž k cíli. Přestože pracuji v kroku v ohradě, každý trénink jsem o krok blíž cvalu už jen proto, že mu dám dostatek času a budu se zabývat podstatnými detaily... to je to krásné umění, vidět každou část, ne celek, dát koni čas, který potřebuje, připravit sebe i jeho, nebrat to jako mrhání a zbytečnost a až se dostaneme sem, kdy čas bude pracovat pro nás, kůň nám ten cíl dá bez toho, aby ztratil kousek sebe o což bychom ho snad neměli ani žádat, protože on to po nás také nechce.
Tady ještě fotka Míšánka v boxe po dnešním tréninku. Prtožoe byl hodný, dostal na konec kokinka a to jeho oblíbenou suchou patku z chleba. Tak zase za týden? :) ;)
2 komentářů:
úplne s tebou súhlasím, Bea :) ste úplne super dvojka a máš skvelý blog :)
To je pravada :) mám z pokroku mnohem větší radost když se mu to povede když mi blikne hlavou ,,tohle už jsme dělali, nevyšlo to, měl jsi pauzu, zkusme to teď a uvidíme". Jakmile vidím, že na mě póňa kouká s výrazem "co to sakra chceš" vykašlu se na to jdeme dělat něco jiného. Občas přijdu domu, zamyslím se nad tím a třeba zjistím, že chyba byla na mé straně a ne na jeho, nebo že bylo moc pozdě a neuměli jsme perfektně něco, co je k tomu potřeba. Hlavně je potřeba čas. Když zkoušíme nějaký nový CK, snažím se mu vysvětlit, co po něm chci a nechám mu čas na rozmyšlení, protože když mu to nedojde, jako bysme to nedělali :D
Okomentovat