Něco mi uniklo?

Poslední dobou máme celkem problém. Ze země je Míšánek skvělý, hodně se zlepšil, rád mě vidí, vrátila se mu chuť k práci, ale asi všechno má své pro a proti. 

Začalo to celkem nevinným lekáním v terénu, které vyústilo v celkem nervního koně. Z mého flegmatického koně se stal citlivý svižný koník asi po všech stránkách a teď je na mě se s tím vyrovnat a zpracovat to zase do té podoby jako byl dřív. Když se vrátím zpět, strašně mi vadlo, že by do sebe nechal kopat, že bych na něm mohla poskakovat a nic. O pobídkách sedem jsem si mohla nechat zdát a teď ,když už to jde, tak to sebou přineslo spoustu věcí, které se mi nelíbí, se kterými jsem nepočítala, a které mě absolutně vyvedly a stále vyvádí z míry. Otupovat ho zpátky je blbost nebo spíš to není řešením, ale potlačením problému a také tlačit něco zpátky, když jste na tom dlouho pracovali je prostě blbost. Cítím se, jako kdybych zklamala jeho, zklamala sebe a zklamala i vás. Částečně je to určitě způsobené mnou, protože je toho na mě poslední dobou hodně i co se týče školy apod. ale opravdu se vždycky moc snažím být v klidu, uvolnit se, ale když vidíte ty jeho vytřeštěné oči, když vidí pána venčícího psa, nevíte jestli se máte smát nebo brečet nebo co... Po pár měsících, co to takto funguje je mi jasné, že ignorovat tenhle problém prostě nepomáhá a sám se nevytratí a spíš ze zhorší. Může to být způsobené prakticky čímkoliv od zjemňování, přes změnu ve stádě (kdy už Míšánek vede dva koně a je pro něj už rok změnou to, že on vede a neposlouchá kobylu) a také změna místa, protože před tím měli výběh přímo u silnice a byl se všemi rušivými podněty zcela ztotožněn a nevadili mu, Hodně mě to mrzí a nemám ráda ty kecy o důvěře, ale v tomhle jsem si celkem jistá. Je to jediný kůň kterému můžu věřit, který když se něco děje dívá se prvně na mě a ne na koně. Nechci to psát nějak namyšleně, ale za tu dobu, co jsme spolu se prostě nestalo, že by udělal něco kvůli tomu, že by mi nevěřil. Spíš je to venku celkem naopak, chodí se za mnou schovat.

Včera jsem se o tom už zoufalá bavila s mamkou a obě jsme usoudily, že je třeba teď práce nechat. Tím myslím cílené tréninky a raději se chodit projít. Trávit čas spolu, jako opravdu spolu (a ne kydáním) a dát to zase do pořádku. Když jedeme s jiným koněm, tak je v pohodě. Sice kouká, ale je v pohodě. Nicméně se nechci vázat na ježdění s někým, protože on se sám venku leká ještě k tomu jeho lekání je možná tak přičupnutí, funění a žirafí krk, kdy vidí někoho jít proti nám... a to vlastně pořád ještě není tak strašně, ale problém to je. 

No tím bych to tak nějak ukončila, držte nám palce, snad to bude zase dobrý :) .... musí být :)

(hrozně mi to leželo v hlavě, protože vám píšu o většině našich problémů a nestydím se za ně a chci abyste o nich věděli, protože nic není dokonalé, tak jak se zdá, všichni dělaj chyby a nechci být za toho člověka jako je spousta adminek. Uvědomuju si, že tím, co píšu a tím co říkám, ovlivňuju další lidi, a proto vám to chci psát upřímně a otevřeně tak, jak to doopravdy je a ne tak, jak to na facebooku vypadá ;) :) )